Něco málo o problému se zákonem, který, dílem pod vlivem COVIDového nadšení a dílem s využitím předvolebního obzvláště populistického období, měl umožnit záchranářům bezbolestný dřívější odchod do důchodu, jsem zde psal už v lednu. Už tehdy jsem byl také dost skeptický stran toho, že by se popletený zákon podařilo v dohledné době „opravit“. K tomu se mezi tím svět zašmodrchal ještě podstatně víc než jen COVIDem a vláda tak spíš řeší, co budou lidi jíst a čím se bude v zimě topit, než nějaké sociální jistoty skupiny lidí, která se aktuálně z hlediska budoucího volebního výsledku navíc nejeví zase až tak zajímavá (buďme realisty).

Přesto, snad i celkem překvapivě, došlo začátkem července k pokusu o opravu v rámci projednávání další novely Zákona o důchodovém pojištění. Jenže od minulého návrhu se vláda změnila a ta nová se rozhodla věc předělat zgruntu – problematické ustanovení z novely zcela vypustila a „nahradila“ je obecným postupem shodným pro všechny náročné profese. Jenže – tento postup je pro záchranáře daleko méně příznivý: zatímco původně měl po 20 letech služby vzniknout nárok na odchod do starobního důchodu o 5 let dříve, vládní novela počítá s proporcionání dobou dřívějšího odchodu do důchodu podle poču odpracovaných směn (!), což v přepočtu vychází zhruba stejně jako „10 let práce = -1 rok důchodového věku“. Když odhlédneme od té drobnosti, že evidenci směn musí zaměstnavatel archivovat jen 10 let, takže doložit, kolik směn měl dotyčný o prázdninách před třiceti lety bude už samo o sobě tak trochu oříšek, není složité vypočítat, že po 20 letech služby to znamená místo pěti let pouze dvouleté přiblížení důchodu, a naopak pro dosažení původních 5 let by musel záchranář pracovat 50 let na plný úvazek, a to fakt nedá ani Chuck Norris. Předkladatel si totiž zjevně neuvědomil, že záchranáři s dvanáctkami mají o třetinu směn míň, než onen „běžný“ pracující. Už jen „pikoškou“ je třeba to, že pokud se budou počítat opravdu jen odpracované směny, záchranář s vážnými zdravotními problémy a opakovanou dlouhou pracovní nechopností, tj. ten, který by úlevu opravdu potřeboval, na ni dosáhne ze všeho nejhůř.

Tuto inovaci se sice pokusila zvrátit skupina poslanců (za podpory záchranářů přímo v „publiku“) s pozměňovacím návrhem na technickou novelu původně navrženého ustanovení, ale nepodařilo se. Zdá se tedy, že původní návrh z loňského října se ocitá definitivně u ledu a i když všechno dopadne podle vládního plánu, dočkají se záchranáři víceméně kosmetické úpravy, která pro většinu z jich bude mít jen minimální reálný význam.

Je tedy otázka, zda v téhle chvíli už nejde o slepou cestu, která (i kdyby nakonec prošla, jakože o tom stále dost pochybuji), přinese víc škody než užitku. Přece jen cesta zařazení zdravotnických záchranářů, co se týče fyzické náročnosti profese, na úroveň horníků, svářečů nebo kovářů (zatímco třeba sestry v LDNkách jsou stále „obyčejní“ zaměstnanci s fyzickou náročností práce na úrovni referenta místního úřadu pro sběr psích bobků) je přece jen hodně do očí bijící a vytváří zbytečně zlou krev, a navíc vytváří dojem, že se pro záchranáře „už přece něco udělalo“ – aniž by to „něco“ vlastně nakonec nějak zásadně „stálo za to“.

Ostatně on ten předčasný odchod do důchodu není pro dotyčného nakonec kdovíjaké finanční terno a v neposlední řadě je „celospolečensky“ škoda, pokud kvalifikovaný a vysoce zkušený zdravotník má jen dvě možnosti – buď se za každou cenu držet „ve výjezdu“ (případně na dispečinku), a nebo jít do předčasného důchodu (a připomínám, že to není jen „o záchranářích“, ale taky o doktorech a dispečerkách…). Daleko zajímavější by podle mého byla nějaká forma výsluhy, která by jednak i zdravotníky zajistila se stejnou logikou jako kolegy od PČR nebo HZS, a navíc, případně ve spojení se specifickými podmínkami pro rekvalifikaci, by zajistila všem uvedeným možnost důstojné změny pracovního zařazení, které nebude tak náročné na fyzickou kondici a potřebu okamžitého rozhodování ve stresujícím prostředí, ale kde stále budou moci uplatit odbornost a roky nabyté zkušenosti. Jsem přesvědčený, že pro většinu kolegů by to byla vítanější varianta, než sedět v důchodu a koukat do zdi, případně tak jako tak „na vedlejšák“ šudlat pár služeb na záchrance a doufat, že se během nich nic dramatického nepřihodí. A z druhé strany ani společnost, která má chronický nedostatek zdravotníků, by se nich neměla zase tak snadno zbavovat – to, že někdo už holt neunese nosítka se stotřicetikilovou „velrybou“ přece neznamená, že jako zdravotník už je nepoužitelný.

Jen se trochu bojím, že vymyslet opravdu funkční, aspoň trochu sofistikovaný systém pokračování profesní kariéry pro tuto skupinu zaměstnanců přesahuje aktuální mentální i kapacitní možnosti státního aparátu a po všem tom kočkování „na konci dne“ (třeba za pět let) zjistíme, že se nestalo vůbec, ale vůbec nic.

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

PS: Vážení uživatelé, na serveru ZACHRANNASLUZBA.CZ je možné se zapojit do diskuze pod články. Diskutovat mohou pouze registrovaní čtenáři, způsob registrace a pravidla diskuze najdete ZDE.