Intubace při resuscitaci přece jen benefitem?

Ani nejnovější doporučené postupy pro resuscitaci definitivně „nerozsekly“ věčné dilema, zda mám být intubace standardem při zajištění dýchacích cest u resuscitovaných pacientů. Všichni asi tušíme, že má, ale na spoustu systémů, které nedisponují personálem schopným bezpečné intubace, by tato „povinnost“ mohla mít zdrcující dopad. Navíc ve spoustě studií naopak intubace „na první čtení“ vychází hůř – prognóza intubovaných resuscitovaných pacientů je horší, než těch neintubovaných. Rádo se ale zapomíná na to, že do skupiny „neintubovaných“ spadnou krátké resuscitace (pár zmačknutí a úspěšná defibrilace), které mají vynikající prognózu samy o sobě, intubace – neintubace, zatímco ty dlouhé, složité resuscitace, kde už dojde i na intubaci, mají prognózu samy o sobě řádově horší. je to sice slovíčkaření, ale dost důležité – intubace je obvykle spojena s horší prognózou, což ale neznamená, že ji způsobuje.

Něco málo světla do této šlamastyky nyní vnáší právě publikovaná studie autorů Kanga a spol., publikovaná v aktuálním čísle The American Journal of Emergency Medicine. Autoři analyzovali více než 30.000 (!!) kardiálních NZO z korejského národního registru a na základě výsledku multivariantní analýzy (tj. srovnáním událostí po skupinách, které jsou si v ostatních klíčových prediktorech úspěšnosti resuscitace podobné) dospěli z závěru, že tracheální intubace významně zvyšuje naději na úspěšné přežití NZO přinejmenším u pacientů, jejichž zástava nebyla spatřená. Jinak řečeno, pokud je kardiální zástava včas zachycená, je okamžitě zahájena laická resuscitace a podaří se zachovat gasping, není zajištění intubace prioritní, ale jinak by měla být metodou volby.  

Zdroj: Kang K. et al. Prehospital endotracheal intubation and survival after out-of-hospital cardiac arrest: results from the Korean nationwide registry. The Am. J. Em. Med. Vol. 34(2) Feb 2016:128 – 132