Kam až má sahat kolegialita v podobě „přivírání očí“ nad nedostatky?

Probíhající mediální dohra osvobozujícího rozsudku v případě rumburské causy „ztraceného draslíku“ připomíná další velké dilema naší práce – „bonzovat“ nebo „nebonzovat“ na svoje kolegy, pokud dělají hrubé chyby a (byť i jen potenciálně) poškozují pacienty? Právě v přednemocniční péči jde o problém opravdu naléhavý – chybujícího a bezprostřední následky jeho chyb většinou nevidí celý tým z oddělení či operačního sálu, ale často jen jeden – dva nejbližší kolegové, často navíc z jiné „odborné skupiny“ (doktoři x NLZP). Může si vůbec „středňák“ dovolit kritizovat doktora – a opačně, když tak hlasitě deklarujeme, že jejich práce je tak specificky specifická…? Kdo nebo co má být vrcholným zájmem zdravotníka? Jsme připraveni na to „krýt“ své kolegy – byť s rizikem, že se další a další pacienti (včetně třeba našich blízkých) mohou stát oběťmi jejich neznalosti či neumění? A opačně – jsme připraveni „žalovat“ na ně, a pak nést tíhu (morální a třeba i právní) odpovědnosti v případě, že se neprokáže souvislost chyby a poškození pacienta (a ještě navíc s vědomím, že neprokázaná souvislost ještě neznamená, že reálně tam ta souvislost není…). Shodou okolností tyto diskuze aktuálně probíhají v mnoha zemích světa, zejména ve Spojených státech, a řada lékařských společností se už také přihlásila k tomu, že princip zájmu pacienta musí být nad „kolegialitou“ mezi zdravotníky. Samozřejmě nejde primárně o „popravu“ chybujícího nešťastníka, ale o to, abychom konečně byli schopní zavést kulturní a kultivované systémy sběru informací o chybách a nežádoucích událostech – pro poučení, ale i pro ten pocit, že není jedno, co se v tom terénu vlastně děje…

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz