Ohlášení nálezu zemřelého na tísňovou linku – aneb když ožívají mrtví

Problém oznámení nálezu zemřelého je z řady důvodů jedním z poněkud šedivých míst zdravotnické legislativy, už jenom v tom, že legislativa vkládá do rukou běžného občana de facto odpovědnost za rozpoznání úmrtí (a následné oznámení na linku 112). Odpovědnost ale nakonec obvykle stejně skončí u operátora linky 155, který stojí před nelehkým úkolem rozhodnout, zda je (domněle?) zemřelý OPRAVDU již definitivně zemřelý, nebo zda jde o „náhlé selhání životních funkcí“, a tudíž naopak o indikaci výjezdu záchranné služby. Určitou oporu sice poskytuje operátorů doporučený postup společnosti UMMK Nález těla zemřelého, ale jde jen o obecné vodítko, které nemůže postihnout všechny situace, které život přináší.

O tom, jak spolehlivá je informace volajícího-laika o nálezu zemřelého, a ani o tom, jaké dopady to má na další postup operátorů tísňové linky, nevíme vlastně nic.

A právě to je tématem studie francouzsko-australského týmu autorů Riouové a spol., vycházející v časopise Resuscitation.

Autoři vyhodnotili 3.514 případů přednemocničních zástav v australském Perthu z let 2014 a 2015 a vybrali z nich 422 volání, kde volající sám stav neoznačil přímo za zástavu oběhu, operátorem byl ale jako NZO označený a následně vyslaná posádka záchranné služby skutečně zahájila resuscitaci.

Z uvedených 422 případů volající v 225 případech nespatřili přímo kolaps a z této skupiny téměř 1/3 volajících rovnou oznámila, že jde o úmrtí (ve skupině se spatřeným kolapsem to bylo 9%.

Těchto případů (s oznámeným úmrtím) bylo tedy celkem 79 a tato sledovaná skupina byla dále porovnána s případy, kdy volající oznámil „bezvědomí“, „kolaps“ nebo podobné situace (kontrolní skupina).

  • 54% pacientů v této skupině bylo mladších 70 let (v kontrolní skupině to bylo 59%);
  • Oznámení úmrtí významně zdrželo rozpoznání zástavy a také zahájení TANR;
  • Volající ve sledované skupině významně častěji odmítli zahájit (nebo předčasně ukončili) laickou resuscitaci ( 35% vs. 10% v kontrolní skupině);
  • Co je asi nejzajímavější, u 15% z osob původně označených za mrtvé bylo dosaženo obnovení oběhu (ROSC) a u 10% ROSC trval i při příjezdu do nemocnice (v kontrolní skupině to bylo 33% resp. 28%).

Na druhé straně po dobu studie nebyla ze zmiňovaných celkových 3.514 výzev s NZO resuscitace zahájena „jen“ téměř přesně v polovině případů.

Autoři uzavírají, že prohlášení volajícího o úmrtí pacienta není možné paušálně brát jako spolehlivou informaci – nejvíce ze všeho vypovídá o tom, že pravděpodobně jde o zástavu oběhu a je čas přemýšlet o TANR. Ta by měla být v takových případech vedená s obzvláštním důrazem na pozitivní motivaci.

Zdroj: Riou M. et al. ‘I think he’s dead’: A cohort study of the impact of caller declarations of death during the emergency call on bystander CPR. Resuscitation 160 (March 2021): 1-6

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz