Záchranky loni zasahovaly víc a současně míň než předloni. Vítejte v zemi, kde 1+1 je 2 a půl. Zhruba.

Současná pohnutá doba kromě jiného v praxi ukazuje, jak zoufale je na tom české zdravotnictví jako celek v práci s daty. Bohužel z tohoto trendu nevybočuje ani čerstvá statistika o výjezdové činnosti za rok 2020, publikovaná Asociací ZZS. Některé metodické nedostatky se opakují každý rok, ale letos v ní toho už na první pohled nesedí víc…

Míň událostí, víc pacientů

Základním parametrem, který nejlépe vypovídá o zatížení systému jako celku, je asi celkový počet řešených událostí. Tento parametr vykazují záchranky teprve poslední tři roky a loni, možná s ohledem na COVID překvapivě, už podruhé za sebou v součtu za ČR i ve většině krajů poklesl (meziročně za celou ČR o cca 20.000 událostí). Mezi důvody může být řada omezení rizikových aktivit (například několik měsíců uzavření hospod), obavy pacientů z návštěvy nemocnic a řada dalších vlivů, které převážily dopad rozvíjející se pandemie onemocnění COVID. Nevíme ale, zda jich nebylo ještě méně – z některých indicií (viz dále) to vypadá, že záchranky do statistik zahrnuly i jiné aktivity, než jen „výjezdovou činnost“ ve smyslu Zákona o ZZS – třeba domácí odběry vzorků COVID, provoz Koronera a podobné.

Počet řešených událostí – součet za ČR.
Počet řešených událostí podle krajů v letech 2018, 2019 a 2020
Počet řešených událostí na počet obyvatel kraje v roce 2020

Statistika totiž uvádí i počty pacientů – a tady už zjevně „něco nehraje“. Zatímco počet událostí klesnul, počet vykázaných pacientů stoupnul. Sice nepatrně (o necelý tisíc), ale stoupnul. Takže někde „v luftě“ lítá cca 20.000 pacientů, což není úplně málo.

Jak je to možné? Že by bylo za rok najednou o několik desítek tisíc víc událostí s dvěma či více pacienty nebo každá záchranka absolvovala několik hromadných neštěstí se stovkami postižených, to se mi opravdu nezdá. Vypadá to spíš, že se do statistik dostaly i nějaké další velké skupiny pacientů, kteří rozhodně do „výjezdové činnosti“ nepatří – například ti, u kterých odběrové týmy provozované záchrankou zajišťovaly domácí vyšetření na COVID. Počet pacientů, kteří loni potřebovali záchrannou službu ve smyslu poskytnutí PNP, je zkrátka zřejmě poměrně významně zkreslený. Potvrzuje to i fakt, že rozdíl mezi relativně nejvíc a nejméně „ošetřujícím“ krajem (měřeno počtem pacientů na obyvatele kraje) je téměř přesně 100%. A to je už opravdu divné.

Počet pacientů ZZS na 10.000 obyvatel kraje.

To ale, Horste, ještě není všechno. Tabulka totiž, kromě sloupce „Celkový počet pacientů“ obsahuje ještě sloupečky „Počet výjezdů 0 – 18 let“ a „Počet výjezdů starší 18 let“. Ano – výjezdů. Kromě „událostí“ a „pacientů“ se tak v maličké tabulce objevuje třetí metrika – „výjezdy“. Že to nedává smysl? Že byste čekali, že součet čísel „do 18 let“ a „nad 18 let“ bude dohromady celkový počet pacientů?

No, není. Teda vlastně je, ale jen u půlky záchranek. Druhá půlka pokrčila rameny a sečtla výjezdy – jenže k výjezdům k dětem velmi často jezdí doktoři, takže v RV systému 2 výjezdy. Potenciálně až 100% chyba. No a dvěma záchrankám se ten součet nesešel tak ani tak. Což by byl mimochodem nejpravděpodobnější výsledek, kdyby číselně dával smysl. Nedává…

Výřez z tabulky AZZS „Statistika výjezdové činnosti 2020“, doplněný o kontrolní součty „Počtu výjezdů 0- 18 a starší 18 let“.

500% rozdíl – nic divného?

Jako třešničku na dortu ještě připojuji grafy s relativním počtem výjezdů k vybraným závažným stavům. A protože jsou to diagnózy relativně řídké a závažné, platí u nich to samé, co u dětí – často k nim jezdí doktor. A tudíž tam, kde mají RV systém, bude těch výjezdů na stejný počet pacientů až 2x víc, než tam, kde ho nemají. Navíc je zjevně nejasno v chápání, jak jsou vlastně jednotlivé vykazované skupiny definované. Člověk nemusí být velký badatel, aby na první pohled viděl, že mezikrajské rozdíly v základních parametrech až 500% asi nebudou tak úplně OK

Výjezdy k dopravním nehodám na 10.000 obyvatel v roce 2020. Rozdíl min-max 500%
Výjezdy k mrtvicím na 10.000 obyvatel v roce 2020. Rozdíl min-max 300%
Výjezdy k infarktům na 10.000 obyvatel v roce 2020. Rozdíl min-max 500%

Zajímá to vůbec někoho?

Co napsat závěrem…

Že byste od veřejných organizací čekali strukturovanou, podrobnou, veřejně dostupnou výroční zprávu? Tak to si nechte zajít chuť. Většina záchranek „sama od sebe“ totiž nic takového nepublikuje.

Můžeme tedy být rádi i za to „asociační“ málo?

Chápu, že postavení Asociace není úplně jednoduché – jde o dobrovolnou organizaci, která nemůže svým členům nic nařizovat a případně jim zjevné chyby „omlátit o hlavu“. Asociace musí zkrátka pracovat s tím, o dostane. Nicméně neschopnost, neochota nebo nezájem dohodnout se i na tak banální metodické věci (a pak tu metodiku taky dodržet) jako jsou prosté součty je zkrátka smutná. Zvlášť, když všechny důležité osoby vědí, že ta čísla jsou přinejmenším nelogická a matoucí – ale přesto se rok za rokem publikuje stejná „gulášovka“, letos navíc vylepšená o zmatek s COVID-aktivitami.

Takže na jednu stranu je fajn, že se Asociace aspoň o něco snaží. Podobná (obsažnější i lépe strukturovaná) data sice sbírá i ÚZIS, ale než z něj vypadnou (pokud vůbec), trvá to taky rok. A protože i tady platí, že kdo rychle dává, dvakrát dává, dalo by se přimhouřit oko i nad nějakou tou nepřesností.

Na druhé straně se obávám se, že dokonce ani v naší zdivočelé zemi a ve zdivočelé době neexistuje mnoho oborů, které by na konci roku nedokázaly spočítat aspoň svůj „základní produkt“ – že by třeba pekař nevěděl, kolik prodal rohlíků a kolik housek, nebo hasičstvo nevysypalo z rukávu počet kočiček sundaných ze stromu. Nejde přece o nějaké hloubkové sofistikované analýzy. Jenže my dlouhodobě nedáváme ani to, kolik přesně pacientů záchranky ošetřily (případně i proč je ošetřily). Pacientů s infarktem bylo 20, nebo spíš 10, ale třeba taky jen 7 tisíc. A kolik dětí…? Inu, jako smetí. Aha. K čemu jsou taková čísla dobrá? K oslnění totálně zmatených novinářů?

Jasně, kolem řádí COVID a kdo by měl čas zabývat se statistikami toho, co bylo – je třeba hledět kupředu! Jenže… Není to právě naopak? Neměli bychom právě v této době mít PŘESNĚ zmapované, co se děje, jak na tom jsme, zda a jak se mění parametry celého systému – a na základě toho systém řídit na trochu vyšší úrovni, než „nějak to zvládnout“? Dnešní doba nám na řadě příkladů ze všech oblastí života společnosti víc než kdy jindy ukazuje, kam se při první skutečné krizi dostane systém, který neumí pracovat s daty, ale je řízen na základě emocí a intuice, metodou pokusu a omylu. A dnes už také víme, jak tvrdá jsou pak procitnutí.


PS: Vím, že to spousta lidí nerada čte, ale současná krize stále jasněji ukazuje, že záchranky, při vší úctě k aktivitám Asociace ZZS, nutně potřebují nějakou jasně definovanou centrální řídící a metodickou strukturu. Nejde přitom o nějaké „zestátnění“ krajských záchranek, ale o autoritu vybavenou dostatečnými pravomocemi na to, aby dokázala efektivně a smysluplně definovat (a také efektivně vyžadovat) nejen to, jaká data a jak reportovat, ale také je analyzovat, hledat optimální postupy, ale řeba i sjednotit metodiku směrování (nejen COVID) pacientů, koordinovat jejich případné přesuny, lety vrtulníků atd. Ale to je zase na jiný článek…

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz