Přestože využívání vrtulníku pro zásahy u závažných traumat patří mezi každodenní rutinu, překvapivě neexistují jednoznačná data potvrzující, zda (a kdy) má takový postup má pozitivní vliv na osud pacientů (někdy o tom dokonce lze tak trochu pochybovat…). Navíc vyhodnocení není tak snadné (jasně, relativně snadné), jako třeba u resuscitace, kde lze výchozí i cílový stav celkem dobře definovat. „Trauma“ může znamenat zásadně rozdílné situace, a také výstup je daleko pestřejší a měl by zohledňovat nejen kvalitu vědomí, ale i komplexní zhodnocení kvality života jako takového. A tady už vstupují do hry třeba i subjektivní faktory (pro někoho může být např. ztráta funkčnosti orgánu dobře akceptovatelná, pro jiného tatáž porucha zcela neakceptovatelná).

Nicméně i v případě traumat lze pro „hrubé přiblížení“ sledovat aspoň tak základní údaje, jako je závažnost úrazu (ISS), časové parametry a mortalitu. Pořád lepší něco, než nic.

Práci na tohle téma představili autoři Lapidus a spol. na prosincovém setkání Oslo Hems Meetingu. Autoři analyzovali švédský registr traumat (ano, existují i země, kde po skončení zásahu posádka místo odesílání fotek na instáč zadává do registrů detailní data o závažnosti případu) a sledovali, zda se typ zasahují posádky (pozemní vs. letecká) projeví na osudu pacientů.

Sledovaným obdobím byly roky 2020 – 2022, během nichž bylo ošetřeno přes 74.000 případů pacientů s úrazem. Hlavním sledovaným parametrem byla mortalita, a dále bylo vyhodnocováno i Glasgow outcome score (GOS), podíl pacientů se závažným úrazem (ISS≥16), u nichž došlo k aktivaci traumatýmů, a také podíl pacientů se závažným úrazem a GCS 8 a méně, kteří byli intubováni.

Z uvedených > 74.000 pacientů jich bylo 4.529 (cca 6,5%) transportováno cestou HEMS. Ve srovnání s pacienty ošetřovanými pouze „pozemní“ posádkou měli pacienti všech závažností ošetřovaní LZS (s výjimkou nejlehčích úrazů) významně lepší (nižší) mortalitu (viz graf).

U závažných pacientů (s ISS > 16) byl také transport cestou HEMS častěji spojen s aktivací traumatýmu a (při závažné poruše vědomí) také s tracheální intubací.

Jenže nic není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Pacientů vezených LZS sice přežilo víc, ale transport LZS spojen s významně horším outcome (GOS) a celkový průměrný přednemocniční čas byl významně delší, než u pozemního transportu (63. vs. 53 minut).

Výsledek je tedy poněkud rozporuplný. Autoři uzavírají, že transport vrtulníkem je na jedné straně sice spojený s vyšší nadějí na přežití středně závažného či závažného úrazu, ale to jde na úkor kvality přežití – jakoby (přinejmenším zčásti) „navíc“ přežili ti pacienti, u kterých má pak ale úraz ty nejzávažnější následky.

Současně je teké potřeba upozornit, že studie nezohledňuje rozdílné obsazení pozemních a leteckých posádek ve Švédsku. Zatímco pozemní ambulance jsou obsazeny paramediky (byť ti mají podstatně širší kompetence, než ti čeští), součástí týmů HEMS je aspoň v některých službách ve většině regionů lékař, jinak je posádka vedená sestrou se specializací pro anesteziologii. Konkrétně u pacientů ve studii byl lékař přítomen ve 39% případů. To mi přijde jako celkem zásadní „confounding factor“ a nelze tedy vyloučit, že i to mohlo stát za nižší mortalitou pacientů ošetřovaných LZS. Koneckonců, nebylo by marné celou studii podle stejné metodiky zopakovat i v ČR – výsledky by mohly být hodně zajímavé.

Zdroj: Lapidus et al. Trauma patient transport using HEMS or EMS in Sweden – a comparison of mortality and prehospital time. Scand J Trauma Resusc Emerg Med 2023, 31(Suppl 2):A5