Náhlá zástava oběhu na sportovišti není sice úplně častá, ale čas od času k ní dojde. Je jasné, že sportu se věnuje spíš zdravější část populace a sport je jednoznačně prevencí náhlých příhod, na druhou stranu zátěž se sportem spojená může k náhlé příhodě vést i u velmi mladých jedinců třeba v případě latentně probíhajícího infekčního onemocnění srdečního svalu, a samozřejmě u rekreačních sportovců typicky při infarktu myokardu. Velmi často zástavě sice předchází nevolnost a třeba pocit špatného dechu, postižený se ale chce „hecnout“ a krizi překonat… Jak často k zástavě oběhu při sportu dochází a jaká je v takovém případě prognóza? Právě to je tématem článku, zveřejněného v lednu na webu časopisu Resuscitation.

Autoři Walthersová a spol. analyzovali dánský registr přednemocničních zástav z let 2016 – 2019 (zahrnující data o celkem 20,470 zástavách), aby dospěli k následujícím zjištěním:

• Zástav oběhu ve spojení se sportovní aktivitou představují cca 2,2% všech mimonemocničních náhlých zástav oběhu;
• 3/4 postižených byli muži;
• Průměrný věk postižených byl 61 let;
• Zástava byla daleko častěji spatřená (77% při sportu vs. 43% mimo sport);
• 95% pacientů „zastavených“ v průběhu sportovní aktivity dostalo laickou první pomoc (ve srovnání se 77,4% u „běžné“ populace);
• 45% sportujících pacientů mělo vstupně komorovou fibrilaci (vs. 15% nesportujících);
• 38% (!!!) bylo laicky defibrilováno – ve srovnání s necelými 8% „nesportovců“ (i to je ale na světové poměry celkem hodně);
• Obnovení oběhu (ROSC) bylo dosaženo v 74% případech u sportovců vs. 30% nesportovců;
• Celkové třicetidenní přežití (bez ohledu na vstupní rytmus) dosáhlo pěkných 57,7%, což je opět násobně lepší, než 12,6% „běžné“ populace; rozdíl byl velký i při porovnání relativně zdravé populace 15 – 35 let (přežití 80% u NZO při sportu vs. 25% mimo sport);
• Nejlepší naději má pacient (ne úplně překvapivě), pokud k zástavě dojde v rámci kolektivního sportu a podobně je na tom zástava ve fitku a zástava při běhu. Naopak nejhorší naději ze sledovaných sportů měli cyklisté a účastníci vodních sportů (pořád ale větší, než „obecná“ populace).

Zástava oběhu během sportu tak byla – spolu s defibrilovatelným rytmem – velmi významný prediktorem dlouhodobého přežití NZO. Je to dané jak lepší „vystupní“ fyzickou kondicí ve srovnání s běžnou populací, tak rychle dostupnou a kvalitní laickou pomocí a v neposlední řadě také poměrně hustou sítí defibrilátorů umístěných právě na sportovištích a ve sportovních areálech.

Autoři uzavírají, že zástavy oběhu při sportu jsou sice relativně řídké, ale stojí zato se jimi cíleně zabývat podrobněji, protože jde o relativně mladé pacienty (často o velmi mladé pacienty), jejichž naděje na přežití a dlouhodobá životní perspektiva je – při správném fungování systému záchrany – velmi dobrá, násobně větší, než v „běžném“ životě.

Ukazuje se tedy, že rčení „sportem ke zdraví“ (nebo aspoň „k větší naději na přežití“) platí i v tak mezní situaci, jakou je náhlá zástava oběhu.

Zdroj: Wolthers SA et al. Out-of-Hospital Cardiac Arrest related to exercise in the general population: Incidence, Survival and Bystander Response, Resuscitation (2022), doi: https://doi.org/10.1016/j.resuscitation.2022.01.021