COVIDová situace, která zastihla MZ zcela nepřipravené, si v domě na Palackého náměstí vynutila spoustu improvizací včetně nasazení armády. A možná si při té příležitosti hodně lidí na MZ položilo otázku, proč musí shromažďovat data o stavu systému, řešit distribuci COVIDových pacientů nebo koordinovat mezinemocniční transporty mládenci v zelených maskáčích.

Možná je to jen shoda náhod, ale možná i to mohl být jeden z významných „kamínků v mozaice“, který způsobil, že se v poslední době na řadě míst opět velmi živě diskutuje o vzniku celostátně řízené, jednotné záchranné služby. Nejviditelnějším protagonistou této myšlenky je (stejně jak už dlouhé roky) poslanec Milan Brázdil, ale rozhodně není sám.

Samozřejmě to není poprvé – toto téma se na různých fórech přetřásá v podstatě od vzniku krajských záchranek na počátku století, diskuze proběhly i při tvorbě Zákona o zdravotnické záchranné službě a od té doby se periodicky vrací a periodicky se mu věnuji i na tomto serveru (třeba ZDE a ZDE jsou příspěky v souvislosti s podobnou „vlnou“ z prosince 2015).

Reakce dvou klíčových autorit české záchranky, tj. Asociace ZZS a Společnosti urgentní medicíny a medicíny katastrof, na sebe nenechala dlouho čekat a je jednomyslná – myšlenku zásadně odmítající, byť za použití spíš obecných tezí. Obě organizace se dlouhodobě vymezují jak vůči návrhu vytvořit samostatnou organizaci, tak (a asi ještě víc) vůči představě začlenění záchranky do struktury Hasičského záchranného sboru (který by možná nebyl až tak úplně proti, byť jasné stanovisko v tomto směru nevydal).

Jenže – na rozdíl od jiných (nejen) poslaneckých nápadů to v tomto případě zdaleka není tak, že by záchranáři stáli v šiku jako jeden muž (případně jedna žena). Příznivců myšlenky centrálně řízené záchranky je mezi námi poměrně hodně – z vlastní zkušenosti a sociálně pracovní bubliny odhaduji podíl skupin „určitě ne – určitě ano – je mi to jedno“ hodně zhruba na 1:1:1. A připomeňme, že myšlenku centrální záchranky v minulosti podpořila ústy svého prezidenta i Česká lékařská komora.

Základní logika případné změny je celkem jasná a taky poměrně přesvědčivá – pokud zde jsou tři základní složky IZS, měli by mít také stejnou organizační strukturu, už jen proto, aby měli na celostátní úrovni stejně postaveného a hlavně exekutivní pravomocí vybaveného partnera. Může být rovnocenným partnerem polovojensky organizovaným gigantům typu hasičů nebo policie – při vší úctě – „zapsaný spolek“ jménem Asociace záchranných služeb? Centrální „velení“ by bylo silnějším a sebevědomnějším protihráčem nejen kolegům z IZS, ale i dalším partnerům – třeba firmám, které zajišťují krizovým složkám nejrůznější technickou podporu (tísňové volání, datové spoje, radiový systém IZS apod.). Pro ně je nyní smluvním partnerem jedna Policie, jedno hasičstvo – ale 14 záchranek, s nimiž je to navíc obvykle jako se ženami – každá „to“ chce trochu jinak. A to stojí čas, energii i peníze, což si každá komerční firma dokáže sakra dobře spočítat. A nezapomínejme na zdravotní pojišťovny, které neustále hledají, kde koho „skrouhnout“ o pár korun (aby pak vzápětí investovaly miliardy do nejrůznějších hodně otazných projektů), a pro které jsou jednotlivé záchranky celkem dobrý cíl. I těm by slušel protihráč v podobě záchrankového „generála“ s ostře řezanými rysy a plamenem očích. Centrální vedení by mohlo zlepšit i koordinaci a akceschopnost v případě řešení opravdu velkých událostí a závažných situací typu moravského tornáda nebo epidemie COVIDu, pomoci řešit i personální otázky a převzít i řadu další agend spojených s krizovým řízením v širším slova smyslu. Centrální záchranka přitom nemusí nutně znamenat určování každého detailu z Prahy – viz poměrně velká autonomie krajských hasičských sborů.

Myšlenku navíc v mnoha případech podporují i záchranáři, zejména pro určité sociální jistoty a možnost vyrovnání poměrně značných rozdílů, které momentálně ve financování záchranek panují. Někteří vkládají naděje i do slavného služebního poměru. Konkrétně jde především o výsluhu, která je skutečně zásadním sociálním benefitem „na stará kolena“ – je ale taky vyvážena řadou nepříjemností, které se ke služebnímu poměru vážou.

Tak co s tím?

Přes všechno výše uvedené se pořád domnívám, že krajská organizace záchranek je nastavená zásadě správně. Řada (stále platných) argumentů je uvedená v tomto článku, s dnešní zkušeností bych k nim doplnil především to, že záchranka, ať chceme nebo ne, je nedílnou součástí systému zdravotnictví, které je rovněž gesci kraje (hasiči a policie s žádným takovým systémem tak těsně spojení nejsou, žijí si „svým životem“). Jednotlivé vrstvy zdravotnictví (ale i sociální péče) se navíc do značné míry prolínají (primární péče x ambulantní specialisté x pohotovosti x nemocnice x ZDS x záchranka x sociálně-zdravotní péče atd.) a je zásadním úkolem právě kraje nastavit si podmínky pro existenci a vzájemnou spolupráci těchto „vrstev“ tak, aby danému kraji nejlépe vyhovovaly. Přitom zdravotnictví jednotlivých krajů je dnes dost diametrálně odlišné a centrální řízení typu „všichni stejně“ tady z řady důvodů fungovat nebude, a nebo bude, ale s nejistým výsledkem a s extrémí optřebou finančních i lidských zdrojů na vyrovnání rozdílů. Přitom právě proto byly zřízeny kraje, aby našly takovou cestu, která bude optimální pro jejich obyvatele. A ta cesta bude rozhodně jiná třeba v horských oblastech a jiná v Praze. Vlivů, které ovlivňují zdravotnický (ale i sociální) systém, je obrovské množství. Koneckonců už to, jak je zdravotnictví dramaticky odlišné v různých zemích EU (podle mě jde o odvětví EU nejméně regulované, protože nejhůře regulovatelné) svědčí o tom, jak citlivé téma to je, a jak špatně se řeší „direktivami“ z centra bez znalosti toho, jak daleko je to na nejbližší zubní pohotovst z „Dolní Lhoty“ někde v horách…

Dalším docela podstatným argumentem může být i historická zkušenost s centrálním vedením. Některé krajské záchranky už na přelomu století zažily éru takzvaných Územních středisek záchranné služby – předchůdců „krajských“ záchranek, tehdy zřizovaných ministerstvem zdravotnictví, a byla to zkušenost doslova „k nezaplacení“. Neznám dnes nikoho, kdo ji zažil a toužil by si ji zopakovat. Jistě, doba je jinde, ale kdo může co zručit. A pokud se do toho všeho ještě vloží politika (a při ročním rozpočtu záchranek přes 10 miliard se nemůže nevložit), mohly by nastat opravdu turbulentní časy, které kvalitě služby rozhodně neprospějí. Kolegové ze slovenského „operačného“ by možná mohli vyprávět…

A ještě jedna taková interní drobnost – existence 14 záchranek dává záchranářům aspoň maličkou a relativní svobodu a taky vytváří aspoň lehké konkurenční prostředí co se trhu práce týče. A to může být v nějaké fázi našeho profesního života daleko zajímavější, než nějaké ty výsluhy, navíc „vykoupené“ řadou omezení…

Na druhou stranu je potřeba si přiznat, že nic není černobílé, a řada argumentů pro celostátní uspořádání má svoje opodstatnění a stojí za zamyšlení. Nikdo není dokonalý, ani záchranky – ale něco by přece jen stálo za systémovou změnu. Co třeba?

To, co podle mě záchrankám chybí jako sůl, je především jakákoliv forma centrálního monitoringu a koordinace na operační úrovni. Vůbec přitom nejde o nějaký megadispečink a přímé operační řízení denního provozu – to umíme dobře právě na krajské úrovni i teď. Jde spíš o možnost dohledu nad funkčností systému jako celku trochu „shora“, o rychlou reakci na velký průšvih s možností včasné aktivace spolupráce, monitorování systému tísňového volání s možností přesměrování části zátěže jinam při vysokém lokálním zatížení, analýzu řešených událostí s včasnou identifikací anomálií (třeba zvýšeného výskytu výjezdů k pacientům s příznaky infekční nemoci), monitoring řešení významných událostí, schopnost poskytnout online informace o stavu systému pro potřeby krizového řízení státu, standardizované statistiky a reporting, koordinaci kapacit vysoce specializované péče a v neposlední řadě i o monitorování, vyhodnocování a nadregionální koordinaci systému letecké záchranné služby v závislosti na celkové operační situaci, ale třeba také počasí, charakteru události, potřebě speciálních činností a dalších faktorech. Na to stačí opravdu malé, ale technicky, metodicky a personálně dobře vybavené pracoviště. Docela se divím, že MZ něco takového dávno nechce a nezajímá se o to, jak funguje systém, do kterého stát různými cestami nacpe ročně už zmiňovaných více než 10 miliard… Technicky to dneska přitom není nic neřešitelného – máme například NIS, kde je už dneska vidět každá sanitka a kde klidně mohou být základní informace o každé události. Nutnou podmínou by samozřejmě byla důsledná jednotnost ve sběru a reportingu dat, optimální by samozřejmě byla speciální jednotná datová platforma pro operační řízení záchranných služeb, a to jak z důvodu specifické struktury dat, tak z důvodu jejich ochrany.

No a našlo by se určitě i pár dalších témat – funkční spojení, jednotná klasifikace výzev, společné a koordinované vzdělávání a výcvik, udržování přehledu o vysoce specifických kapacitách zdravotnictví, centrální konzultační linka atd. Kromě lepší funkčnosti systému by to mohlo přinést i celkem velké úspory. Nejde ale o nic neřešitelného, nejvíc ze všeho o ochotu vzdát se malé části svého „já“ ve prospěch celku a hlavně trochu poodkrýt karty toho, co se kde v záchrankách v rutinním provozu vlastně děje. Nebojme se toho.

Ono totiž – pokud bude systém nezpochybitelně fungovat a nebude mu po stránce „výkonu služby“ co vytknout, nebudou mít ani centralizátoři záchranek v ruce žádné věcné argumenty a krajské záchranky prokáží, že mají historické právo na svoji existenci. Pokud tomu ale tak nebude, může při „správném“ uchopení stačit jeden profláknutý nezdar (a možná ani to ne) a věci se mohou dát velmi rychle do pohybu. Poměrně silné podhoubí změn tady totiž reálně je.

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

PS: Vážení uživatelé, na serveru ZACHRANNASLUZBA.CZ je možné se zapojit do diskuze pod články. Diskutovat mohou pouze registrovaní čtenáři, způsob registrace a pravidla diskuze najdete ZDE.