Záchranářská a hlavně dispečerská veřejnost jistě před necelými dvěma lety zaznamenala zprávu o pravomocném odsuzujícím rozhodnutí krajského soudu v Plzni ve zdánlivě jasném případě neposkytnutí pomoci operátorkou (pro připomenutí: operátorka nevyslala záchranku, ale rovnou koronera, aniž by se přesvědčila, že pacient, nalezený na ulici bez známek života, je s určitostí mrtvý). Jenže po více než roce „ticha po pěšině“ vyšlo najevo, že na základě dovolání (tj. na základě mimořádného opravného prostředku) o případu rozhodoval i Nejvyšší soud (NS), který svým usnesením rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil k novému projednání, v němž byla operátorka v plném rozsahu zproštěna obžaloby. Znamená to tedy, že k chybě operátorky nedošlo?

Jak zákon upravuje „neposkytnutí pomoci“ (§ 150 trestního zákoníku):
(1) Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
(2) Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.

Ne, neznamená. Jak konstatoval i Nejvyšší soud, operátorka nepochybně postupovala nesprávně. Jenže – přestože její (ne)činnost v podstatě přesně odpovídá dikci druhého odstavce §150 Trestního zákona (…neposkytla potřebnou pomoc, ač byla podle povahy svého zaměstnání povinna takovou pomoc poskytnout…), o trestný čin neposkytnutí pomoci přesto nešlo. Jak to?

Důvodů je víc, ale ten hlavní (kterým se také dominantně zabývá NS) spočívá v tom, že tento trestný čin nemá nedbalostní variantu. Jinak řečeno, aby toto konání bylo trestné, muselo by být spácháno úmyslně, i když třeba v tzv. „nepřímém úmyslu“. Ten nastává tehdy, pokud pachatel sice trestný čin přímo spáchat nechtěl, ale věděl, že tím, co dělá (nebo nedělá) jej spáchat může a byl srozuměn s tím, že následkem toho může dojít ke škodlivému následku. Trochu volně přeloženo – byl si vědom, že dělá něco špatně, přímo ublížit sice nechtěl, nicméně počítal s tím, že ublížit může a bylo mu to víceméně jedno. V tomto případě to znamená, že soud by musel operátorce prokázat vědomí toho, že dotyčný možná není mrtvý, ale ona to „neřešila“ a prostě poslala koronera.

Tento nepřímý úmysl nalezl v jednání operátorky ve svém rozsudku okresní a pak i krajský soud. Oba dospěly k závěru, že u operátorky jakožto odborníka bylo možné oprávněně předpokládat vědomí toho, že by postižený mohl žít, ale nedbala na to. Jenže dovolací soud (tj. Nejvyšší soud) se právě s tímto postojem neztotožnil, když zdůraznil, že pro prokázání úmyslu nestačí jen předpokládat, ale bylo by potřeba i prokázat, že si to operátorka skutečně uvědomovala a přesto jí to „bylo jedno“. Jenže nic takového z jednání operátorky nevyplývalo – ze všech jejích kroků bylo zřejmé, že o úmrtí pacienta byla přesvědčena. Ano, při ověřování stavu jednala sice nedbale a neodborně, ale nikoliv úmyslně.

„Za současné situace však není možno dovodit, že závěr o tom, že poškozený žije, považovala za možný, počítala s ním, měla k takové možnosti „aktivní kladný vztah“, do jisté míry jej „nepřímo chtěla“. To vše v situaci, kdy z listinných důkazů vyplývá, že uvedenou událost klasifikovala jako „exitus, nález mrtvoly“. Z průběhu telefonátu nelze dovodit, že existovala jakákoliv zmínka, která by obviněnou měla vést k závěru, že poškozený žije. To nelze dovozovat z toho, že se dostatečně nepřesvědčila (jak měla), že tomu tak není… Případný omyl ohledně toho, zda poškozený žije či nikoliv, by bylo potřeba posoudit podle zásad o skutkovém omylu (kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně) a dovodit případně maximálně nedbalostní zavinění, nikoliv úmyslné. V daném případě tedy není dán základní předpoklad úmyslného zavinění obviněné, tedy srozumění, které by mělo vést k závěru o zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Nebylo tedy možné dospět k závěru o naplnění všech znaků trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 150 tr. zákoníku obviněnou.“ (Cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 3 Tdo 695/2024).

Na základě tohoto zjištění pak NS původní rozsudek zrušil a vrátil k novému rozhodnutí původnímu soudu, kterému ale přikázal respektovat výše uvedený postoj – a zbytek už znáte.

Celý případ má ještě jeden rozměr, ke kterému se Nejvyšší soud vyjadřuje jen okrajově, ale z odborného hlediska je také pozoruhodný: aby vůbec bylo možné uvažovat o trestní odpovědnosti operátorky, musel soud především prokázat, že nemocný byl ještě v době telefonátu s jistotou živý (to byl ostatně zásadní argument obhajoby – trestný čin neposkytnutí pomoci nelze spáchat na zemřelém a při nejistotě, zda byl pacient živ, by bylo nutné postupovat ve prospěch obviněného). Důkazu, že pacient v době telefonátu ještě žil, se krajský soud zhostil opravdu nevšedním způsobem: protože se příjezd koronera očekával až za nějakou dobu, na místo události se kvůli zajištění místa před zvědavci cca po dvaceti minutách trvajícího bezvědomí a bezdeší dostavila jednotka dobrovolných hasičů, jejíž zdravotník u postiženého – podle svého tvrzení – s jistotou nahmatal tep a začal resuscitovat. Přestože taková kombinace nedává po odborné stránce příliš smysl, nemluvě o notoricky známé nepoužitelnosti hmatání tepu pro potvrzení nebo vyloučení zástavy oběhu, přijal soud tvrzení zdravotníka hasičů o přítomnosti tepu jako důkaz, že postižený byl v tu dobu živý – a tím spíš byl tedy živý v době volání. Smutnou vedlejší roli v tomto příběhu sehrál i znalec z oboru soudního lékařství, který tuto konstrukci „odkýval“, přestože v posudku z oboru UM měl soud jasně vysvětlené, proč je „hmatání tepu“ pro potvrzení přítomnosti srdeční akce metoda nepoužitelná, zdravotník hasičů tudíž postupoval chybně a postižený byl v tu dobu (tj. po prokazatelně 20 – 30 minut trvající areflexii a bezdeší) s praktickou jistotou mrtev.

Jaké poučení si z tohoto příběhu odnést? Především – není tak úplně pravda, že se operátorů nikdo nezastane a jsou „jednou nohou v kriminále“. Zdaleka ne každá chyba musí přinést i trestní odpovědnost a je dobré vědět, že zákony (ale i většina zúčastněných osob a institucí) jsou vůči chybě jako takové nastavené poměrně vstřícně (což je jen dobře!). Tudíž – nežijme v panice a nesnažme se „zatloukat, zatloukat, zatloukat“. Není to potřeba – všichni si dobře uvědomují, že chyby se stávají a systém není nastavený tak, aby za každé uklouznutí zavíral operátory do šatlavy. Naopak přiznání si chyby nám dává šanci s chybou konstruktivně pracovat a vzít si z ní poučení. Jak praví teorie chyb – kdo poukáže na naši chybu, není nepřítel, ale přítel – dává nám totiž příležitost zdokonalit sebe sama (jen nesmíme mít pocit, že už dokonalí jsme…). Naopak přehlížení, bagatelizování nebo dokonce zakrývání chyby vede k „normalizaci deviace“ – jen utvrzujeme sebe i okolí v tom, že chybný postup je vlastně správný nebo aspoň tolerovatelný. A to nevyhnutelně vede k tomu, že stejnou chybu dříve nebo později někdo zopakuje, ale příště už třeba se závažnými důsledky pro pacienta. A ani ten by se z našeho uvažování tak nějak neměl vytratit, nemluvě o tom, že pak je z právního hlediska situace poměrně zásadně odlišná (viz boxík níže). No a v neposlední řadě – ani soudy nejsou neomylné. Někdy se pouští do medicínských konstrukcí, z nichž „zůstává rozum stát“, jindy staví na vyjádření znalce zcela odlišné odbornosti (typicky soudního lékaře jako univerzálního odborníka na všechny obory) nebo se snaží „co to jde“ vyhovět postoji zaměstnavatele (ať už pozitivnímu, nebo negativnímu). Samozřejmě to neplatí paušálně, spíš výjimečně, přesto je dobré s takovou možností počítat a všechno si důkladně pohlídat nejen právně, ale i odborně.

Poznámka: i když rozhodnutí nejvyššího soudu lze krátce vyjádřit bilblickým „nevědomost hříchu nečiní“, je k tomu potřeba ještě doplnit „dokud se kvůli tomu nikomu nic vážného nestane“. Určitá tolerance zákonů vůči „neoptimálnímu postupu“ není bezbřehá – pokud následkem odborné chyby dojde bez pochybností k poškození pacienta, tam už se do problémů dostaneme daleko snáz, protože pro vznik trestní odpovědnosti v takovém případě není potřeba prokázat úmysl, ale stačí „pouhá“ nedbalost („věděl, ale bez důvodů nedbal“, nebo „nevěděl, ale vědět měl a mohl“). To by byl zase jiný příběh.

Zdroje: Rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 8 To 34/2024-361 /// Usnesení Nejvyššího soudu č.j. 3 Tdo 695/2024

PS: všechny výše uvedené informace pocházejí z anonymizovaných rozsudků, které jsou veřejně dostupné, a za sebe mohu jen doporučit přečít si je celé – on ten případ obsahuje zajímavostí víc.

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

PS: Vážení uživatelé, na serveru ZACHRANNASLUZBA.CZ je možné se zapojit do diskuze pod články. Diskutovat mohou pouze registrovaní čtenáři, způsob registrace a pravidla diskuze najdete ZDE.