V polovině října se v médiích objevil další případ trestního stíhání operátorky záchranné služby. Tentokrát bylo předmětem sporu podezření z trestného činu neposkytnutí pomoci z důvodu nevyslání záchranky k pacientce s bolestmi zad. Chybný postup neměl pro pacientku dlouhodobé závažné důsledky, a tak věc naštěstí skončila v podstatě jen symbolickým trestem, který je spíš velmi elegentním vzkazem soudu pro odbornou veřejnost, aby v podobných případech postupovala v mezích odbornosti a zákona a nepodléhala jednoduchým klišé typu „na bolesti zad záchranka nejezdí a basta“, kterými zásobují sociální sítě někteří křiklouni. Tento konkétní případ nicméně pro dnešek nechme stranou.

§150 odst. (2) Tr. zákona: „Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.“

V diskuzích a v reakcích na různých záchranářských fórech mě totiž zaujalo, jak často záchranáři při obhajobě operátorky argumentují logikou „jaképak trestní stíhání – nic vážného to nebylo, nic se nestalo„. Jenže – ono se stalo.

„Ex ante“ vs. „ex post“

Ne nadarmo se říká, že „po bitvě je každý generál“ (a nebo v mírně upravené zdravotnické formě – správnou diagnózu zná jedině patolog…). Ale dá se takhle „po bitvě“ hodnotit činnost zdravotníka?

Ano, ve výše uvedeném případě by se nám tenhle pohled hodil: nic vážného to nebylo, nevinná, hotovo.

Jenže jsou i jiné případy, kde to třeba nedopadne dobře. A tam by se nám takové rozhodování založené „na výsledku“ moc nelíbilo.

Nedávno se mi dostal na stůl v principu podobný případ: operátorka záchranné služby přijala v dopoledních hodinách volání od pacienta s teplotami a pocitem horšího dechu (jak sám řekl, kvůli souvisejícímu kašli) při podezření na COVID. Záchranka nevyjela, pacientovi bylo doporučeno kontaktovat praktika. To se i stalo, praktik pacienta odeslal na testy, pacient se vrátil domů, šel si lehnout – a zemřel (patolog konstatoval, že kvůli „selhání srdce“). To samozřejmě vzbudilo velkou nevoli u rodiny, která si dokonce nechala vypracovat znalecký posudek z oboru kardiologie, který konstatoval, že kdyby byla bývala záchranka vyjela a pacient (z hlediska onemocnění COVID s řadou rizikových faktorů) by byl hospitalizován na JIPce, k úmrtí na selhání srdce by pravděpodobně nedošlo.

Což je sice pravda, ale současně je to také čítánkový příklad hodnocení události „ex post“ – neboli poté, co už se ví, jak to dopadlo. „Byl to vysoce rizikový pacient, hlásili dušnost, takže měli vyjet a měl být hospitalizován, nejspíš na JIPce. Pak by nezemřel“.

Ano, samozřejmě, kdyby operátorka věděla, že to dopadne špatně, jistě by se zachovala jinak. Ale v takové situaci operátor (a ani žádný jiný zdravotník při ošetřování pacienta) není. Ten může vycházet jen z toho, co ví (resp. co může zjistit) v okamžiku, kdy probíhá rozhodování, tj. v daném místě a čase, „tady a teď“. A z toho taky musí vyjít posudek, hodnotící jeho činnost, tj. zda – řečeno slovy zákona – „pacient je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění.“

A v době hovoru (a operátorka hovoří i přímo s pacientem) neměl pacient žádné objektivní známky dušnosti ani vysokou teplotu, rodina nezmínila tu nejzávažnější chronickou diagnózu a navíc k případu došlo několik týdnů před tím, než byla vůbec publikovaná odborná doporučení s uvedením rizikových faktorů COVIDu. Všechny tyhle (a řadu dalších) skutečností zohlednil posudek z oboru urgentní medicíny. Původní posudek tak zasadil do kontextu situace a možností operátorky v době volání a žalující strana následně žalobu sama stáhla.

Správně napsaný znalecký posudek tedy musí činnost zdravotníka především hodnotit nikoliv „ex post“, ale tzv. „ex ante“ – neboli z pohledu, jak se situace jevila v okamžiku rozhodování, tj. před tím, než došlo ke vzniku kritické situace. A pro toto hodnocení je vlastně úplně jedno, jak to nakonec dopadlo – jestli dobře, nebo špatně.

S mnoha naprosto analogickými situacemi se setkáváme i v běžném životě: pokud jako řidiči pojedete na červenou, každý policista si na vás smlsne, přestože se „nic nestane“ a k žádné nehodě nedojde. Pokud nám v práci naměří alkohol, opět je úplně jedno, zda kvůli tomu způsobíme nějakou škodu – velké problémy nás čekají, i když se v důsledku toho vůbec nic nestane a jde jen o náhodné zjištění při namátkové kontrole.

Ale pokud platí, že když zdravotník postupoval správně, nemůže jít případné úmrtí k jeho tíži, platí to samé i „naruby“: pokud zdravotník pochybil, pro samotné hodnocení postupu nehraje roli to, že řízením osudu (například proto, že nakonec pacienta odvezli k ošetření příbuzní) vše nakonec dobře dopadlo.

Ohrožující trestné činy

Dobře, ale pak je tu ještě jeden argument: vždyť přece každý správný trestný čin musí mít, kromě zavinění, především nějaký ten „škodlivý následek„. A ten tady přece – naštěstí – nenastal. Tak jaképak obvinění?

Jenže právě na tyto situace trestní zákoník pamatuje v podobě tzv. „ohrožujících trestných činů“, u nichž škodlivý následek spočívá už jen ve zvýšení pravděpodobnosti toho, že nějaká škoda nastane.

A trestný čin podle §150 NEPOSKYTNUTÍ POMOCI je typickým příkladem této kategorie trestných činů (stejně jako např. známé „obecné ohrožení“, ale i „šíření nakažlivé nemoci“ a další).

Ve všech těchto případech nemusí mít (ne)konání žádný „hmatatelný“ následek, ale přesto může jít o trestný čin.

Když už jsme u trestného činu „neposkytnutí pomoci“ (§150 TrZ), upozorňuji na drobný, ale významný rozdíl týkající se řidičů (§151 TrZ): zatímco „běžný smrtelník – nezdravotník“ je povinen poskytnout pomoc jen v případě závažných zdravotních potíží (viz výše), jako řidič účastnící se na dopravní nehodě je povinen posytnout pomoc VŽDY, bez ohledu na závažnost (případného) zranění.

Dobrou zprávou je, že pro vznik trestní odpovědnosti si musí být v těchto případech prokázán tzv. „úmysl“, byť třeba jen nepřímý (sice nechtěl ohrozit, ale věděl, že může a vykašlal se na to). Dotyčný si tedy musí být vědom toho, že nekoná tak, jak má (nelze například vinit třeba z neposytnutí pomoci někoho, kdo si není vědom toho, že někdo pomoc potřebuje). Pro zdravotníky to znamená, že trestní odovědnost nevznikne jen tím, že operátor chybně vyhodnotí volání a rozhodne o nevyslání sanitky, pokud je přesvědčen, že to nic vážného není. Pro vznik odpovědnosti podle §150 by se muselo prokázat, že věděl o možnosti závažné diagnózy, ale „nechal to být“.

Jiná situace by ale nastala, pokud by vinou odborně nesprávně vyhodnoceného volání skutečně a prokazatelně nastala u pacienta újma. Pak by mohlo jít o trestný čin ublížení na zdraví, nebo dokonce usmrcení z nedbalosti. A zásadní rozdíl je v tom že tyto trestné činy mají i nedbalostí varianty, tj. zde už není potřeba prokázat úmysl, ale jen to, že chybující zdravotník měl nebo mohl mít takové vědomosti, že mohl postupovat správně. Ale to je zase téma na jiný článek.

Dá se vůbec bezpečně neposlat sanitka?

Samozřejmě že dá, ALE musíme mít přiměřenou jistotu, že jde o stav, který opravdu závažný není. Vždy je potřeba „zůstat na bezpečné straně“ – ověřit stav životních funkcí a další případné okolnosti, které by mohly svědčit pro rozvoj závažného onemocnění (a samozřejmě, v souladu s příslušnými odbornými doporučeními, pokud pro daný případ existují). Samozřejmě může dojít k omylu, ale pokud se operátor v hraniční situaci rozhodne „v dobrém úmyslu“ nesprávně a sanitku nevyšle, zpravidla o trestný čin „neposkytnutí pomoci“ nepůjde. Ten by – asi i celkem pochopitelně – hrozil až tehdy, pokud toto rozhodnutí způsobí pacientovi závažnou újmu na zdraví.

Dá se tedy uzavřít, že právní prostředí v ČR není pro operátory nějak zásadně nepříznivé. Samotná chyba při rozhodování zpravidla k žádnému trestnímu stíhání nepovede. Ohrožení pro operátory představují v zásadě 2 situace – pokud operátor prokazatelně ví, že jde o vážný stav, ale z jakéhokoliv důvodu nekoná jak má („to bude asi infarkt – tak ho posaďte do auta a odvezte do nemocnice!“), a nebo pokud se operátor dopustí tak závažné chyby, že vede prokazatelně k újmě na zdraví pacienta.

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

PS: Vážení uživatelé, na serveru ZACHRANNASLUZBA.CZ je možné se zapojit do diskuze pod články. Diskutovat mohou pouze registrovaní čtenáři, způsob registrace a pravidla diskuze najdete ZDE.