„Voláte kvůli blbosti, ale raději vás odvezeme“: trpí záchranky schizofrenií?

06.04.2015

Mantra o „neindikovaných výjezdech“ a zneužívání záchranky se stále častěji ozývá od zaměstnanců záchranek prakticky ze všech stran. Pláč je společný – jezdí se na blbosti, lidi by neměli volat, praktici se o své ovečky nestarají… jediný rozdíl je v tvrzeních, kolik těch zneužívačů  vlastně je – tu je to 30%, jindy 50 % a nebo dokonce 60%… Požadovaná řešení jsou jasná a jednoduchá – za zneužití záchranky by se mělo platit, měly by být (znovu)zavedené výjezdové LSPP, lidi by neměli volat záchranku, pokud nejde o život atd…

Ano, počet událostí řešených záchrannými službami roste. Problém je ale v tom, že – přes všechny proklamace s vyšších až nejvyšších míst – ve skutečnosti vůbec nevíme, proč přesně tomu tak je. Neexistuje žádná seriózní (ba dokonce ani neseriózní) studie, popisující a kvantifikující ony „neindikované“ pacienty a už vůbec ne studie, které by porovnávaly bezpečnost a efektivitu možných řešení (o naivitě představ o vybírání „pokut“ už ani nepíšu, ale překvapuje mě, jak rychle jsme zapomněli, jak negativně byla ze strany záchranek hodnocená LSPP – když tedy ještě nějaká byla – protože je „stejně k ničemu, akorát přijedou a poradí nemocnému, aby volal záchranku“…).

Ano, také nejsem nadšený z rostoucího zatížení našich posádek, ale opravdové zoufalství mě přepadá z toho, že ani po x letech nejsme schopní argumentovat věcně a na základě dat, jak se standardem stalo vydávání osobních dojmů za realitu, jak hledáme chyby všude jinde než u sebe, ale hlavně z nekonečného alibizmu v podobě výzev, aby to byli sami pacienti, kdo budou rozhodovat o tom, zda jsou nebo nejsou dost nemocní (ale my to pak nakonec „spravedlivě zhodnotíme“ a těm zlobivým dáme flastr…). Protože přece když zavolají – „my, slovutní a vzdělaní odborníci“ je už do té nemocnice přece „musíme“ odvézt… co kdyby!? Jsem moc zvědavý, kdy konečně ti stateční začnou mít „koule“ na to ty „neindikované“ pacienty nechávat na místě – „pane, vy i z té sanitky vystupte, vy si sanitku nezasloužíte“. Pak teprve to konečně to celé začne být o něčem…

Doplněno 12.4.2015:

Někdy prostě náhoda zapracuje… Přesně v den psaní předchozího textu předchozího článku jsem v mailu našel zatoulanou zprávu. Původně měla zřejmě odejít na jinou adresu, ale řízením osudu (v podobě malého překlepu) skončila u mě. Je to autentické svědectví toho, jak nás vidí „lidé zvenku“. Text mailu je bez úprav, je pouze anonymizovaný. 

„Dobrý den, obracím se na vás se stížností na lékařku, která dorazila včera xx.xx.2015 k mému manželovi. V pondělí xx.xx.2015 manžel ulehl s chřipkou, měl teploty 39 stupňů, bolelo ho v krku i kosti v celém těle. Ležel v posteli, potil se, pil čaje a polykal Panadol. Ve středu ráno polevila trochu teplota, ale bohužel mu bylo hůře, nemohl se pohnout bolestí na posteli. V poledne začínal ordinovat náš praktický lékař se kterým jsme byli dohodnuti, že manžela přivezu. V 10.00 hodin bohužel nebyl schopen vstát z postele a dojít na toaletu. Nemohla jsem ho dostat na záchod ani k autu. Nemohl udělat krok sunul se k zemi, točila se mu hlava a měl velké bolesti. A já o něj měla strach. Volala jsem praktickému lékaři a ten mi řekl, že mám okamžitě volat k vám. Volala  jsem tedy v 11.14 hod k vám na záchrannou službu. Dorazila mladá paní doktorka, která se už od začátku chovala, že ji velmi obtěžujeme. Dvakrát mi řekla, že měla o víkendu také chřipku a nevolala záchranku. Poučila mě, že mám volat praktického lékaře který k nám přijede. K mému 50letému muži, který je normálně tvrdý chlap, ale momentálně mu bylo dost špatně a nemohl vstát z postele, se chovala jako k odpornému hmyzu. S pomocí sešel schody z patra (se mnou se ani nehnul) a paní doktorka s úšklebkem pravila „tak sešel, žejo?“. Neměla jsem slov. Manžel byl odvezen do nemocnice na neurologii, kde leží na kapačkách. Byla to moje první zkušenost a nebyla vůbec příjemná. Moc doufám, že nejsou u vás všichni takto milí jako mladá paní doktorka a také bojím toho až někdy budeme potřebovat rychlou lékařskou pomoc. Dnes vím, že není ohrožen na životě a jsem za to šťastná. To jsem ale v té chvíli když jsem vám volala nevěděla. Trochu slušnosti a lidského přístupu by mladé lékařce neuškodilo.“ 

Myslím, že není potřeba to moc komentovat…

A ještě jednou k tématu předchozích dvou poznámek… úryvek z rozhovoru se Sigfriedem „Blacky“ Schwarzem, akrobatickým pilotem vrtulníku RedBull týmu a bývalým dlouholetým pilotem LZS v Rakousku. 

Otázka: Jak moc se lišilo létání se záchranným vrtulníkem od toho, jak ho známe teď? 
Odpověď: Velmi podstatně… Létalo se ke skutečně vážným případům ohrožujícím život. Dnes… se občas stane, že posádka vrtulníku na takzvané záchranné misi dorazí na místo, a tam na ni čeká „pacient“ v lepším stavu, než je aktuálně posádka. Jindy vás čeká pacient se zabaleným kufrem a mává na vás formulářem k převozu….“ (Flying revue str. 72).

Tak to vypadá na mezinárodně-generační problém…

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz