Téma nezahájení nebo předčasného ukončení resuscitace (ve smyslu časového limitu 30 minut) se bezprostředně týká i přednemocniční péče – není úplně neobvyklé, že se z tísňové výzvy charakteru „náhlá zástava oběhu“ vyklube zásah u pacienta na sklonku života, s nezvratnou, nepříznivou prognózou, kdy ale rodina (nebo jen některý člen rodiny) očekává zahájení resuscitace a prodloužení života, byť i jen o pár hodin či dní.

A právě takovou situací se zabývaly soudy v souvislosti s žalobou na nemocnici, vůči níž příbuzní vznesli nárok na odpovědnost pro usmrcení pacientky, hospitalizované na ARO v pokročilém stádiu rakoviny. Lékaři po vzniku zástavy oběhu rozhodli o nezahájení resuscitace (DNR) z důvodu bezvýchodnosti stavu.

Občanskoprávní žaloba toto jednání zpochybnila s tím, že v případě úspěšné resuscitace mohlo dojít k prodloužení života, a navíc poukázala na to, že s rozhodnutím DNR nebyla seznámena ani pacientka, ani rodina, a navíc jen pár dní před smrtí, v rámci pacientkou podepsaného písemného informovaného souhlasu se zaváděním centrálního žilního katetru, byla výslovně zmíněna i možnost resuscitace.

Následovalo téměř desetileté soudní martyrium, v němž nejprve soud prvního stupně žalobě vyhověl, následovalo odvolání a dovolání (kde již byl naopak nárok zamítnut), až věc nakonec skončila u Ústavního soudu.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítali, že resuscitace mohla teoreticky prodloužit život pacientky o několik minut, hodin, dnů či měsíců, byť ve snížené kvalitě. Podle příbuzných tedy nemocnice porušila právo pacientky na život, čímž přímo zasáhla do soukromého a rodinného života pozůstalých stěžovatelů, a navíc lékaři vydali pokyn DNR bez informování pacientky a jejích blízkých.

*** 

Ústavní soud ve svém nálezu nejprve zopakoval, že není-li pacient v době potřeby resuscitace ve stavu, kdy může vyjádřit svůj informovaný (ne)souhlas, je třeba brát zřetel na jeho (případný) dříve vyslovený pokyn DNR, který učinil prostřednictvím institutu dříve vysloveného přání.

Pokud ale dříve vyslovené přání neexistuje (což byl tento případ), při rozhodování o provedení kardiopulmonální resuscitace na sklonku života je třeba vyvažovat právo na život na straně jedné a právo jednotlivců na důstojné přirozené dožití na straně druhé. Z práva na život a ochranu zdraví nevyplývá bezpodmínečná povinnost lékařů provést kardiopulmonální resuscitaci bez ohledu na stav konkrétního pacienta, byť by resuscitace mohla o určitou dobu oddálit okamžik fyzické smrti.

Při rozhodování o provedení kardiopulmonální resuscitace na sklonku života je třeba vyvažovat právo na život na straně jedné a právo jednotlivců na důstojné přirozené dožití na straně druhé.

Současně ale Ústavní soud upozorňuje, že jednostranné vydání pokynu DNR ze strany lékařů bez informování či jakéhokoliv zapojení pacienta (či jeho blízkých) do rozhodovacího procesu může být v rozporu s právem pacienta (nebo jeho blízkých) na nedotknutelnost osoby a respektování rodinného a soukromého života podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o lidských právech biomedicíně.

Soud tedy nerozporoval jádro argumentace stěžovatelů, tedy že ošetřující lékaři pochybili, vydali-li pokyn DNR jednostranně, aniž by své rozhodnutí konzultovali s pacientkou nebo s jejími blízkými. Stěžovatelé však svojí žalobou uplatňovali nárok na jednorázovou náhradu za usmrcení osoby blízké. Účelem tohoto nároku je ale poskytnout pozůstalým náhradu za neočekávanou smrt blízké osoby tehdy, pokud je smrt následkem protiprávního jednání a ztráta života je přímá a neočekávatelná, ale nikoliv porušení autonomie a práv pacienta (případně jeho blízkých). Neprodloužení umírání na sklonku života dlouhodobě nemocného pacienta o krátkou dobu nelze slučovat s usmrcením.

Jakkoliv je tedy z provedeného dokazování zřejmé, že lékaři nezapojili pacientku ani její rodinu do hodnocení, zda je provedení resuscitace přiměřené a účelné, neznamená to, že porušili její právo na život.

Z odborné literatury a podpůrných dokumentů vyplývá, že léčba na sklonku života musí být stanovena na základě lékařských principů beneficience a nonmaleficience, což znamená, že vykonávat postupy, které by pro nemocného nebyly přínosem, je v rozporu s lex artis. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti nemá být cílem lékařova jednání prodlužovat život za každou cenu. Přijal-li by odvolací soud zjednodušující závěr o nezbytnosti resuscitovat za každých okolností, mohl by nutit lékaře k jednání odporujícímu lékařské etice a působícímu pacientům zbytečnou trýzeň či narušení jejich důstojnosti na sklonku života.

Pozn. OF: Jde tedy o „vítězství“ zdravotníků? Z hladiska podstaty věci ano, z širšího pohledu ale bez poskvrny nevyšli. Na jednu stranu se totiž sice ÚS logicky ztotožnil s tím, že není potřeba resuscitovat „za každou cenu“ i tam, kde by to bylo v rozporu se zásadami etiky, na druhé straně ale připomněl závažné pochybení zdravotníků v tom, že jednali paternalisticky, své rozhodnutí s nikým nekonzultovali, a navíc (nechtěně, zcela nelogicky a mechanicky) sami v dokumentaci jen pár dní před úmrtím upozornili pacientku na možnost resuscitace, kterou pak ale ve skutečnosti neprovedli. Tyto vady ale naštěstí nebyly předmětem žaloby.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1594/22 je dostupný zde (1.0 MB, PDF).

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

PS: Vážení uživatelé, na serveru ZACHRANNASLUZBA.CZ je možné se zapojit do diskuze pod články. Diskutovat mohou pouze registrovaní čtenáři, způsob registrace a pravidla diskuze najdete ZDE.