Česká republika tradičně patří mezi státy s velmi dobrými výsledky přednemocničních resuscitací a je to určitě něco, na co můžeme být právem hrdí. Současně (podle dat ze studie EuReCa 2) je ale také (spolu s Francií) státem s nejvyšší incidencí zahájených přednemocničních resuscitací. To může mít různé důvody, a jedím z nich může být i to, že náš systém zdravotnicví nedokáže včas najít pacienty s hrozící zástavou oběhu. Takže místo abychom do nemocnice za pár stovek odvezli pacienta se „zkaženým žaludkem“ (který po mediálních masážích na téma zneužívání záchranky třeba ani vůbec nezavolá, protože „nechtěl oběžovat“ a ejhle – on to spodní infarkt) a včas mu udělali PCI, o pár hodin později s velkou slávou vyráží velká kavalerie k pacientovi se zástavou oběhu, kterého – když to dobře jde – za pár stovek tisíc nebo i milion vyrveme ze spárů smrti.

Samozřejmě – ne každá zástava oběhu má svoje prodromy, ale u významné části pacientů (podle různých studií různě velké desítky procent) jsou již dny či dokonce týdny před zástavou oběhu přítomny různé, u daného pacienta neobvyklé příznaky.Ty jsou mnohdy zcela nespecifické (zvýšená únavnost), ale jindy takové, že by nějaké podezření vzbudit měly (kolaps, neobvyklá bolest zad či břicha…). Je ale otázka, nakolik jsou sami pacienti ochotni se takovými příznaky zabývat a také, jak moc by vlastně rutinní vyšetřování pacientů s ne zcela specifickými potížemi zatížilo zdravotní systém.

Jsou ale státy, kde chápou, že čekat až na zástavu oběhu není úplně ta nejlepší filozofie a snaží se zjistit, co by s tím šlo udělat. Vědí totiž (a hlavně se tím doopravdy řídí), že dobrá prevence se nakonec vždycky vyplatí. A přesně to je pozadí práce australských autorů Nehmeho a spol., vycházející v srpnu na stránkách Resuscitation.

Autoři v rámci dlouhodobé studie sledovali dopad pět let trvajícící osvětové kampaně (střídavě na různých australských teritoriích) zaměřené na to, aby pacenti, kteří pocítí diskomfort na hrudi, co nejdříve volali záchranku.

Kampaň, založená na příběhu muže středního věku se zástavou oběhu, byla zaměřená na zvýšení povědomí o těch „nejklasičtějších“ příznacích akutní ischemické choroby srdeční – bolesti na hrudi ve spojení s dušností. Tato kampaň na každém teritoriu probíhala vždy několik měsíců v roce.

Celá akce se uskutečnila pod záštitou Australské národní nadace pro srdce (National Heart foundation of Australia). Díky účasti záchranných služeb (a díky tomu, že v Autrálii je pro klasifikaci tísňových volání plošně využívaný standardní protokol AMPDS, takže data z různých záchranek jsou srovnatelná) bylo možné na exponovaných územích vyhodnotit počet volání pro (neúrazovou) bolest na hrudi a samozřejmě počet přednemocničních zástav oběhu v období kampaně a srovnat ho s počty v „klidovém“ stavu.

Během celého období byla vyhodnocena data od 1,63 milionu pacientů s bolestí na hrudi a 98.000 pacientů se zástavou oběhu.

A jaký dopad tedy měla uvedená mediální kampaň? V měsících, kdy v daném státě probíhala, vzrostl počet volání záchranné služby pro neúrazovou bolest na hrudi v průměru o 8.8% a naopak poklesl počet pacientů se zástavou oběhu o 5.6%. Nejlepších výsledků bylo – asi ne úplně překvapivě – dosaženo v posledním, pátém roce kampaně (inu opakování – matka moudrosti), kdy v době kampaně poklesl počet zástav oběhu o plných 13% za tu cenu, že počet pacientů transportovaných pro bolest na hrudi vzrostl o 22%.

Pozn OF: Vzhledem k zásadně rozdílným počtům pacientů v obou skupinách (pacientů s bolestí na hrudi je daleko víc, než pacientů se zástavou oběhu), je podle mého soudu ilustrativnější přepočet z průměrných procent v jednotlivých skupinách na relativní srovnání mezi skupinami. Pokud tedy – zcela hypoteticky – přepočteme výše uvedená procenta nárůstu resp. poklesu (za celou studii) na absolutní poměr, připadá (velmi zhruba) na 1 „preventovanou“ zástavu oběhu 25 „navíc“ vezených pacientů s bolestí na hrudi.

Bez zajímavosti není ani to, že během měsíců s kampaní významně vzrostl počet pacientů s komorovou fibrilací jako prvním rytmem (ze 17.7% na 19.3%, tj. o cca 10%), což se s vysokou pravděpodobností propsalo do lepšího outcome pacientů (sledování outcome ale nebylo předmětem studie).

Důležitým zjištěním je i to, že čísla se vrátila na původní úroveň prakticky vždy hned následující měsíc po ukončení kampaně.

A ještě jedna zajímavost ve vztahu k naší zemičce – medián věku pacientů stižených zástavou oběhu ve studii byl 72 let, což je o nějakých 6 – 10 let více, než v dostupných datech z ČR…

Takže sečteno a podtrženo (a jak uzavírají i autoři) – osvěta je efektivní způsob, jak omezit výskyt přednemocniční zástavy oběhu, ale na druhé straně je potřeba vypořádat se i s tím, že to přinese vyšší zatížení zdravotních služeb „falešně pozitivními“ pacienty. Nejde tedy určitě o jedinou možnou cestu, ale jen o jeden ze střípků mozaiky, který by měl být zaměřený co nejpřesněji na rizikovou populaci, a doplněný i o další postupy, například o měření kardioenzymů v terénu apod. Na druhou stranu, pokles počtu náhlých zástav oběhu o 13% (což se pro dané pacienty s nejvyšší pravděpodobností rovná kvalitnímu přežití) je vlastně ve světě úspěšnosti resuscitací číslo z říše snů.

Zdroj: Nehme Z et al. Effect of a national awareness campaign on ambulance attendances for chest pain and out-of-hospital cardiac arrest. Resuscitation 191 (online 8. aug. 2023)

P.S: Samotný smysl studie může být pro nás tady v ČR i takovým malým popíchnutím k zamyšlení and tím, co je vlastně prioritou a smyslem existence záchranné služby, a také, zda z širšího, populačního pohledu jsou ty naše výsledky opravdu tak dobré, jak na první pohled vypadají.

Pár otázek k zamyšlení:
– Proč v ČR nemáme jednotnou klasifikaci událostí a sběr dat o tísňových výzvách?
– Proč v ČR nemáme registr přednemocničních zástav oběhu?
– Proč je v ČR incidence zástavy oběhu vyšší, než v jiných zemích?
– Proč jsou naši pacienti se zástavou oběhu mladší než jinde?
– A HLAVNĚ – proč – zdá se – odpovědi na tyto otázky nikoho zas tak moc nezajímají?

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

PS: Vážení uživatelé, na serveru ZACHRANNASLUZBA.CZ je možné se zapojit do diskuze pod články. Diskutovat mohou pouze registrovaní čtenáři, způsob registrace a pravidla diskuze najdete ZDE.