Alpské vrtulení

Je únor, šest ráno a v autě je zima jak v morně. Večer jsem o deset minut nestihnul objednaný booking – i když se v baráku ještě svítí, je zamčeno a bába už na telefon nereaguje. Nezbývá, než jet dál. Na jakési lesní odstavné ploše, kam jsem to po půlnoci zapíchnul, už teď ráno řádí nějaký aktivní Lakatoš (ne, nebojte se nekorektního obsahu; Lakatoš je, jak známo, Lesní Kolový Traktor, zkráceně LKT). Takže je nejvyšší čas vyrazit a popojet ten kousek, kam ukazují souřadnice navigace. To The Middle of Nowhere, někam mezi St. Johann a Kitzbühel. Mám maličko obavy, jak to půjde – včera v Kladně napadly dva centimetry sněhu, doprava se zhroutila a město vyhlásilo kalamitní stav. Tady napadly dva metry a cesta je podle mapy úzká polňačka vedoucí kamsi do hor. Ale co, řetězy mám po ruce a když bude nejhůř, kdyžtak to dojdu pěšky.

Nakonec se žádné drama nekonalo, tady jsou holt zvyklí a „polňačka“ vedoucí k dvěma farmám a základně Kryštofa 4 je i takhle ráno perfektně protažená. Zvoním u brány – Sezame, otevři se – a jsem tu. Takový maličký splněný sen v podobě dvou dní lítání se záchrankou v Alpách začíná.

**************************

Stanoviště Kryštof 4 (Christophorus 4, C4) funguje od 10. prosince 1985 (ve zkušebním provozu bylo, coby „pobočka“ stanoviště Innsbruck, označené jako C1A). Základna byla původně střídavě v nemocnici Kitzbühel (v zimě) a St. Johann (v létě). Umístění v nemocnicích bylo ale spojené s řadou kompromisů a problémem se čím dál tím víc stával i hluk, spojený s provozem vrtulníků. Od roku 2008 byla proto uzavřena báze v nemocnici v St. Johannu a provoz probíhal pouze z Kitzbühelu, a konečně na konci roku 2011 se záchranáři nastěhovali do nové moderně vybavené základny na území obce Reith, umístěné daleko „mimo civilizaci“ a naopak s optimální dostupností do okolních lyžařských středisek. V roce 2018 absolvovali záchranáři ze stanoviště C4 celkem 1015 misí. Středisko provozuje rakouský autoklub ÖAMTC.

Mám samozřejmě trochu obavu, jak nadšení budou místní kolegové z „vetřelce“. Po dvaceti vteřinách je ale nejistota pryč a připadám si jako doma. Celá vstupní administrativní procedura spočívá v dotazu, jestli chci kafe (jo), jestli znám „Écéčko“ (jo), jestli mám pořádný boty (jo – no, trochu jsem je přechválil) a jestli chci léčit (jo, ale jen kdybychom náhodou narazili na Čecha nebo Slováka; na místní moje „němčina“ nestačí). Následuje výběr helmy, jdeme si zkontrolovat vrtuli a batohy, pak ono zmiňované nezbytné kafe a stejně nezbytné pokecání o tom, jak u nás a jak u vás. A taky „varování“, že bude krásně a tudíž i rušno, tak ať se pořádně nasnídám.

Na snídani nakonec zbylo asi tak 10 minut a ozývá se první pager. A přesně se potvrzuje to, o čem jsme mluvili u kafe – zásahů na sjezdovkách je samozřejmě dost, ale ve zdejších podmínkách funguje LZS hodně i jako klasické doktorské auto, protože jinak se prostě k pacientovi doktor v rozumném čase nedostane. Takže co? Takže dušnost v penzionu pro seniory. Sedáme do hluboké závěje na tenisový kurt a já si do mých „dobrých“ leč nedopnutých bot okamžitě horem nabírám sníh (kdo by si taky dopínal boty, když přece letíme do důchoďáku, že…. no nic, příště budeš chytřejší, staroušku). Na místě už je místní „erzeta“ od Rakouského červeného kříže. Pacient trošku pochrupkává, dostává nějakou tu dobrotu, odjíždí s pozemní posádkou a my se vracíme zpátky na základnu. Úplně standardní RV, jako doma.

Mezi tím se rozjíždějí lanovky a za čtvrt hodiny píská pager znova – a tentokrát už na svah. Na úzké a strmé sjezdovce je páskou zastavený provoz. Horáci nás navádějí na rovnější místo kousek pod nehodou, kde už čeká sněžný skútr, bereme traumabágl a oxymetr a jedeme. Paní má po pádu oteklé koleno, skučí a nemůže se hnout, bolí to zjevně jako čert. Následuje rychlá akce – doktor se vrhá na žílu, záchranář mezi tím chystá Sufentu a Calypsol. Jedy fungují prakticky okamžitě a mírně sjetá dáma přestává sténat a hlavně klást odpor. Můžeme ji opatrně přesunout do vakuovky s ochranným vakem a vyrazit zpátky k vrtulníku. Do patnácti minut je pacientka na palubě a směřujeme do nemocnice v St. Johannu. Doktor za letu zaškrtává pár věcí na klasickém papírovém parere a už jsme na střeše (kterou dnes poctíme návštěvou ještě 5x). I tady je vidět, že čas se počítá – ani nevypínáme, nemocniční tým si přebírá pacientku i s vakuovkou a ochranným „termopytlem“ a vrací nám zpátky připravený čistý set. Ty tady mají přichystané zvlášť pro všechny potenciální provozovatele vrtulníků – jsou sice v zásadě stejné, ale každý má jinou barvu. Celé to trvá tak tři minuty a jsme volní.

Fascinující není jen rychlost a perfektní souhra, ale třeba i spojení. Jedna vysílačka (samozřejmě digitál TETRA): Cvak – je tu dispečink. Cvak – policajt nebo hasič na zemi. Cvak – dispečink nemocnice. Cvak – Horská služba, cvak – cvak a ozývají se pozemní záchranáři, a je jedno, jestli jsme v Tyrolích nebo Solnohradsku, v Rakousku nebo Německu… Uf. No nic, no. Možná, jednou…

Ale zpátky do reality – takhle to jde s minimálními pauzami dokola celý den a nakonec se počet vzletů zastavuje na hezké osmičce. Většina zásahů byla na svazích všech možných lyžařských středisek v okolí (naštěstí nic nějak vyloženě dramatického), ale ještě jednu FAST+ CMP u pantáty doma jsme si taky dali. Iktové centrum pro zdejší oblast je v Kufsteinu, takže následuje krásný dvacetiminutový výlet na severní hranu Alp na rakousko-německé pomezí. Vzhledem k ne úplně stabilnímu stavu pacienta je tady předávání trochu delší, odehrává se standardně dole v ambulanci.

Den uběhl jako voda. Večer ještě trochu oprášíme a umyjeme vrtulník a je mi dopřáno té cti si ho pěkně růčo odtáhnout do hangáru. Pak rozdám pár dárečků, ještě podvečerní čaj a je nejvyšší čas vyrazit do Salzburgu, ať zase nespím někde na mezi.

**************************

Letečtí záchranáři fungují v Salzburgu od roku 1983. Službu zajišťovaly původně vrtulníky z místní letecké základny Spolkového ministerstva vnitra pod označením Martin 1 v rámci kombinovaného bezpečnostního a záchranného stanoviště. Od 1. dubna 2001, po 18 letech a více než 12 tisících záchranných akcích, převzal provoz letecké záchranky ÖAMTC, který zde létá s volacím znakem Christophorus 6. Toto stanoviště patří mezi nejvytíženější v síti – v roce 2018 zde realizovali přes 1.400 misí.

Služba v Salzburgu má podobný začátek jako v Kitzbühelu, jen formalit je přece jen více – stanoviště je umístění v SRA zóně mezinárodního letiště, takže vytahuji občanku, dostávám kouzelnou kartičku a bágl musí přes rentgen. Pak už ale následuje obvyklá ranní pohoda, dneska podstatně delší, protože ráno je nad Salzburgem mlhavé a chvíli trvá, než se dá lítat. Kolem desáté se ale objevuje sluníčko a jekot pagingu na sebe nenechává dlouho čekat.

Opět zahajujeme v penzionátu pro starší a pokročilé, tentokrát poblíž jednoho z jezer pověstné Solné komory. Jde o stenokardie, sice trvající už třetí hodinu, ale doktor i tak domlouvá direktní PCI v zemské nemocnici. Sedíme nad rušnou křižovatkou na známém heliportu v centru, který nemůže minout snad nikdo, kdo aspoň jednou Salzburgem projížděl.

Po návratu máme přes hodinu pauzu, takže můžu ocenit „drobnou pozornost podniku“ – obrovský mrazák narvaný hotovými jídly mnoha druhů, které je pro posádky volně k dispozici. Jídlo se ohřívá ve speciální troubě a fakt to nejsou žádné beztvaré šlichty, ale moc dobrá bašta na úrovni slušné hospody.

Na poobědovou siestu ale není čas – pager nás posílá tentokrát na sever do Německa k dopravní nehodě. Tři zranění, nejvíc paní s polámanými žebry a pohmožděným hrudníkem. Zase žádné zbytečné zdržování, projedeme ATLS protokol a frčíme do salzburgského traumacentra. Pacientka je z Německa, zasahovali jsme v Německu – a letíme do Rakouska. No a co? Na trauma-emery mě čeká milé překvapení v podobě osobního přivítání profesorem Voelckelem, který je kupodivu o mé přítomnosti dopředu informovaný a najde si čas i na kratičké neformální povídání. V minulosti jsme se párkrát potkali na kongresech, ale i tak osobní zájem jedné z největších osobností evropské traumatologie a leteckého záchranářství potěší.

Přeskakujeme na letiště, plníme a vzápětí vyrážíme pro změnu pro dušnost kamsi na dvorek. Opět rutina, zajištění pacienta a předání pozemní posádce. Pak zase pauza, vyplněná sledováním nácviku průletů AlphaJetu z Red Bull teamu, jehož proslulé doupě „HANGAR 7“ se nachází „přes ulici“ – přesněji řečeno přes dráhu na prostější straně letiště.

Blíží se večer, vypadá to, že dneska se už do hor nepodíváme. Jenže nakonec je všechno jinak – lyžaři znavení celodenním ježděním asi padají jako švestky, vrtulníky z horských stanovišť docházejí a nakonec tak jedna pochroumaná nožka zbude i na nás. Vyrážíme 60 kiláků na jih do Flachau a to je přesně ten let, na který jsem čekal. Vyhlídková, trochu divoká jízda mezi masivem Dachsteinu a Berchtesgadenskch Alp, které po pravé straně po chvíli střídá hřeben Vysokých Taur s čnícím Grossglocknerem a osmi dalšími třítisícovkami, ozářenými klesajícím sluncem ve „zlaté hodině“. Úplně klidný podvečerní vzduch dovoluje průlet pár desítek metrů od bláznivě utíkajících skal, svahů a vrcholových křížů. Skialpinistům můžeme počítat karabiny za pasem a alpským kozám chlupy na čumáku. Předávka v úrazové nemocnici a přeskok přes nasvícené centrum města na salzburgské letiště se odehrává už za šera. Velká paráda na závěr.

« 1 z 3 »

Samozřejmě není možné vyhnout se srovnání zkušeností z téhle návštěvy s realitou LZS u nás. Určitě platí, že naše letecká je obecně na podobné úrovni, jako ta rakouská – a třeba ve vybavení ji nejspíš i trochu předčí. Na druhou stranu vždycky je co zlepšovat, a to, co padne do oka na první pohled, je daleko preciznější organizace práce včetně operačního řízení. Hodně je určitě dané tím, že v Alpách je vrtulníků fakt hodně, operační střediska je využívají v horách v podstatě rutinně v roli RV posádek a naše dlouhodobé stigma „krajských“ vrtulníků „naše – vaše“ je tady úplně mimo hru.

Pro nás hodně nezvyklá je pružnost při předávání pacientů – pokud pacient zrovna nemá smrt na jazyku, je to otázka tří minut na střešním heliportu, a to nejen v „domácí“ nemocnici, ale napříč nemocnicemi i provozovateli vrtulníků. Vybavení se vymění „kus za kus“ a frčí se dál. Vrtulník je i v Rakousku moc drahá hračka na to aby stála na střeše a čekala, než doktor napíše dvoustránkovou zprávu a posádka dopije kafe.

A třetí úžasná věc je FUNKČNÍ spojení. Nevím, jak to Rakušáci dělají, ale prostě to funguje v zásadě „každý s každým“, a to nejen mezi jednotlivými „složkami“, ale i napříč lyžařskými středisky, nemocnicemi, ale i spolkovými zeměmi a dokonce i v Německu. Evidentně když se chce, tak to jde. Ale musí se OPRAVDU chtít a ctít společné priority.

Pár dalších postřehů:

  • V jednoduchosti je síla – (skoro) všechno je podřízené filozofii KISS. Dělat jen podstatné věci, ale dělat je pořádně.
  • Čas – není ho potřeba získávat zběsilými akcemi, hlavně je potřeba ho neztrácet.
  • Vrtulník by měl sídlit tam, kde je potřeba, ne tam, kam to má posádka blízko.
  • Přeshraniční spolupráce“ nemusí být prázdná fráze a roky nedosažitelná meta, ale zcela přirozeně funkční mechanizmus, který vlastně „ani nemůže být jinak“.

A ještě nějaká čísla na závěr (zdroj ZDE):

  • ÖAMTC je dominující provozovatele letecké záchranky v Rakousku, provozující 16 základen, z toho 15 v režimu VFR DEN a 1 v režimu VFR 24/7;
  • Celkem zajistily vrtulníky ÖAMTC v roce 2018 přes 18.000 misí;
  • Primárních vzletů bylo 78%, sekundárních 12%, 10% bylo marných vzletů;
  • NACA skóre bylo 0 – 3 u cca 45% událostí, 4 u cca 32% událostí a 5 – 7 u ostatních událostí;
  • Většina (48%) událostí mělo interní nebo neurologickou povahu, 42% bylo úrazů, 10% událostí bylo bez pacienta;
  • Zásahů spojených se sportovní činností v Alpách (v zimě i v létě) bylo v roce 2018 celkem 2.360, z toho cca polovina z lyžování. 40% z těchto pacientů byli Rakušané, 35% Němci a 7% Nizozemci.

Poděkování za umožnění téhle akce patří především pánům Pavlu Müllerovi a Reinhardu Kraxnerovi, jakož i všem pilotům, lékařům a záchranářům, se kterými jsem měl tu čest.

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz