Dvojitá sekvenční defibrilace – myšlenka nadějná, pokrok zatím neprokázaný

Dříve, když bývala prakticky bez výjimek pro defibrilaci používaná „pádla“, se jejich poloha pro každý výboj aspoň trochu měnila. Dnes doporučované velkoplošné samolepicí elektrody zajišťují sice na jednu stranu lepší převod výboje a – s trochu snahy – i „více transthorakální“ umístění elektrod, na druhou stranu jsou ale po nalepení už umístěné pořád stejně a pokud se defibrilace opakovaně nedaří, může to být i tím, že ona konkrétní poloha není pro onu konkrétní fibrilaci zkrátka vhodná.

To vedlo v posledních letech k oprášení myšlenky dvojité sekvenční externí defibrilace (DSED), tj. defibrilace dvěma výboji krátce po sobě pomocí dvou párů rozdílně umístěných elektrod, přinejmenším jako „rescue“ metody při selhání konvenčních postupů.

Základní myšlenka spočívá v tom, že průběh potenciálů, způsobujících komorovou fibrilaci, je zcela individuální, a navíc dnes víme i to, že se v některých případech týká dokonce jen části svaloviny srdce. Celkem logicky tedy zní, že pokud podáme dva defibrilační výboje ve dvou na sebe zhruba kolmých osách, je větší šance, že aspoň jeden z nich se „chytí“ a zruší panující elektrický chaos.

Příklad umístění elektro při DSED (www.jems.com)

DSED je metoda stará přes 30 let – výsledky prvních experimentů na zvířecím modelu byly publikovány Changem a spol. už v roce 1986. Pak ale myšlenka z různých důvodů vypadla z centra pozornosti. V poslední době, patrně v souvislosti s masivním rozšířením samolepicích elektrod, ale znovu vybublala na povrch a v aktuálním čísle časopisu Resuscitation vychází přehledný článek o doposud známých výsledcích použití DSED u refrakterní fibrilace komor. Australští autoři Delorenzo a spol. provedli obšírnou inventuru dostupné literatury i internetu a objevili přes 5 000 unikátních zmínek o této metodě. Bohužel alespoň základním kritériím EBM vyhověly pouze 2 retrospektivní studie s necelými pěti sty případy, z nichž ani jedna významný posun v ROSC ani v přežití neprokázala.

Autoři v diskuzi uzavírají, že přes zjevnou a nadějnou logiku a velmi optimistické case-reporty a pilotní studie zůstává duální defibrilace metodou experimentální, jejíž přesný mechanizmus potenciálního fungování není zcela jasný a přínos zůstává otazný.

Pozn. of: Přestože jde o „rescue“ terapii u pacientů v klinické smrti, kde už toho „nejde moc zkazit“, určitou obavu také vzbuzuje větší množství podané energie a tudíž větší riziko dalšího fatálního poškození myokardu – obzvlášť dnes, kdy „konkurencí“ pro refrakterní zástavy oběhu začíná být transport za pokračující resuscitace na ECMO.

Zdroj: Delorenzoa A et al. Double sequential external defibrillation for refractory ventricular fibrillation out-of-hospital cardiac arrest: A systematic review and meta-analysis. Resuscitation 2019 (135);124–129