Nejméně 80% zástav oběhu jde rozpoznat po telefonu

Autoři z amerického Richmondu, zabývající se prací ZOS ve vztahu k NZO, se rozhodli zopakovat studii, zabývající se rychlostí a úspěšností odhalení NZO dispečerem. Původní studie proběhla v Oslo a okolí v roce 2007 a účelem jejího zopakování bylo porovnání „úspěšnosti“ striktně protokolárního systému pro komunikaci s volajícím (AMPDS – Richmond) s „volnějším“ CBD systémem (Oslo), kde jsou sice stanovena rozhodovací kritéria, ale ne už konkrétní otázky, které musí dispečer položit. Na základě analýzy cca 200 tísňových volání autoři konstatují, že se dispečerům v obou systémech podařilo rozpoznat cca 80% přednemocničních NZO, instrukce byly rovněž nabídnuty v poměrně vysokém počtu (75 – 80% volajících), ale s vzhledem k různým okolnostem, zejména dlouhé době do začátku instruktáže (v průměru 3-4 minuty) byly komprese skutečně zahájeny pouze u 65% postižených v CBD systému resp. u 31% postižených v AMPDS. Rozdíl ovšem může být způsobený nejen obecně větší „neohrabaností“ striktně protokolového AMPDS, ale i tím, že dojezdové časy v Richmondu byly významně kratší, než v Oslo (6,1 vs. 9,7 minuty). Za pozornost stojí, že pokud NZO nebyla rozpoznána, byl zásadním a vlastně jediným důvodem výskyt lapavých dechů u postiženého. Autoři tedy doporučují jednak pracovat na maximálním zkrácení doby rozpoznání NZO, a to i za cenu „přiměřeně častého“ zahájení TANR u „nezastavených“ pacientů, a jednak cíleně zaměřovat vzdělávání dispečerů právě na rozpoznání agonálního dýchání. Pozn of.: …takže tak, jako to u nás děláme 12 let, chce se dodat, hehe.

Zdroj: Herdeland C et al. Comparision of Medical Priority Dispatch (MPD) and Criteria Based Dispatch (CBD) relating to cardiac arrest calls. Resuscitation (2014), article in press

Další články k tématu