Dnešní téma se sice vymyká znalecké problematice, ale jak se říká, „všechno souvisí se vším“ a tak i problematika videozáznamů je někdy s tou znaleckou úzce svázaná – třeba tehdy, pokud je videozáznam použitý jako důkaz o (ať už skutečném, nebo domnělém) pochybení při poskytování zdravotní služby. Navíc o tomto tématu panuje mezi záchranářskou veřejností spousta mýtů a tak snad níže uvedené informace pomohou aspoň někomu vyhnout se případným nepříjemnostem.

---

Snadná dostupnost videozáznamu na moderních mobilech má jistě spoustu pozitivních dopadů (hlavně pro provzovatele různých TikŤoků a podobných oblbovátek), ale přináší také nové fenomény do života záchranářů.

Vítané je určitě třeba využití videohovorů při tísňovém volání nebo možnost posílat do cílové nemocnice v předstihu před příjezdem pacienta obrazovou dokumentaci o jeho zraněních, naopak většinou negativně je vnímána situace, kdy záchranáře během zásahu někdo fotografuje nebo natáčí. Ne každý takovou situaci přejde s klidem a lehkostí a někdy dochází na místě zásahu i k velmi vyhroceným situacím. A právě proto se tomuto tématu dnes budeme věnovat podrobněji.

Z hlediska pořizování videozáznamů nebo fotografií a jejího následného šíření je v ústavní rovině stěžejní čl. 10 Listiny základních práv a svobod, podle kterého (mimo jiné) má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

Z uvedeného vyplývá i základní pravidlo pro pořizování a rozšiřování obrazové podoby druhých osob, kdy každý má právo rozhodnout o tom, zda chce, aby byl pořízen jeho obrazový záznam a aby byl tento záznam dále šířen.

Situace je tedy zdánlivě jasná a v praxi ji upravuje Zákon 89/2012 Sb. (Občanský zákoník). Ten v §84 určuje, že „Zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením.“ A hned následující paragraf (§85 odst. 1) na to navazuje v tom, že také „Rozšiřovat podobu člověka je možné jen s jeho svolením.„

Jen tak bezdůvodně si tedy nikdo nikoho natáčet nebo fotit (způsobem, že je na něm rozpoznatelná identita) bez jeho svolení nesmí.

Mohou se tedy záchranáři proti případnému natáčení během zásahu ohradit? Překvapivě – zdaleka ne vždycky.

Aktivní výkon služby (při konkrétním zásahu) není totiž situace osobní povahy. Potenciálně při něm může dojít k zásahu do práv pacienta a právě na to pamatuje Občanský zákoník o pár paragrafů dál, když v §88 k základnímu nastavení pravidel pro pořizování záznamů doplňuje, že „Svolení není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob.“ A právě zájem pacienta na ochranu osobnostních práv (včetně náhrady škody při chybném postupu zdravotníků) takovým právem je. Natáčet zásah za tímto účelem může navíc nejen sám pacient, ale v zásadě kdokoliv.

Současně by ale záchranáři měli dbát na to, aby nebylo narušeno právo pacienta na ochranu jeho osobnosti. I když se totiž dá předpokládat, že pacient se záznamem pro tento účel souhlasí, nemusí to být vždycky zřejmé, nebo může být ve stavu, kdy svoji vůli nemůže projevit. Pak je potřeba situaci zvážit a řešit v nejlepším zájmu pacienta (jiná situace bude například tehdy, pokud bude záznam pořizovat matka dítěte, a jiná, pokud to bude „osoba z davu“).

Další častou situací je přítomnost zpravodajských štábů médií. I zde je ale potřeba obrnit se tolerancí vzhledem k existenci tzv. „zpravodajské licence“: „Podobizna nebo zvukový či obrazový záznam se mohou bez svolení člověka také pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též k vědeckému nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství„ (§89 Občanského zákoníku). Ani pro účely zpravodajství ale není možné natáčet každý zásah, ale jen takový, kde je na poskytnutí zpravodajství zřejmý veřejný zájem (například zásah na stadionu, na významné veřejné komunikaci, u veřejně působící osoby, jde o událost s významným preventivním dopadem apod.), a to pouze v rozsahu potřebném pro naplnění onoho veřejného zájmu.

Záchranáři takový postup musí strpět a jakýkoliv zásah proti natáčejícímu by byl protiprávní (a v krajním případě by mohl, například u TV štábu, zakládat i důvod pro náhradu škody z důvodu „ztracené příležitosti“ v podobě ušlého honoráře, pokud by byla prokázaná souvislost s neoprávněným zabráněním záznamu).

Je samozřejmě také možné pořizovat záznam záchranářů i s jejich souhlasem, přičemž – pozor – tento souhlas nemusí být nutně písemný nebo ústní, ale může být i „konkludentní“, tj. vyjádřený jinak, než ústně (pokynutím, kývnutím hlavou, „neprojevením nesouhlasu“ apod.). A protože poskytování zdravotní služby jako celek podléhá i obecnému požadavku na ochranu všech skutečností, byl by v takovém případě zpravila nutný i souhlas pacienta (a to i tehdy, když by pacienta na záznamu nešlo přímo identifikovat, ale natáčelo by se třeba v jeho bytě).

Stručně shrnuto: natáčet podobu záchranáře během zásahu „jen tak ze zvědavosti“ možné není, ale smí se to:
– za účelem ochrany práv pacienta (byť i potenciální);
– v rámci tzv. zpravodajské licence (tam, kde existuje veřejný zájem);
– se souhlasem všech zúčastněných (včetně pacienta).

Pořizování záznamu pro ochranu práv pacienta se zpravidla týká výlučně vlastního poskytování zdravotní služby, tedy nikoliv např. záznamu záchranářů na chodbě nemocnice po předání pacienta, při nákupu občerstvení, v době jízdy z nemocnice na základnu, na cvičení apod. V těchto situacích je možné natáčet záchranáře výhradně s jejich souhlasem nebo v rámci zpravodajské licence.

---

Dobře, někdo si nás natáčel. Znamená to tedy, že za pár minut můžeme „viset“ někde na instáči? Ne tak docela. Jedna věc je totiž pořízení záznamu, ale jiná, zásadně odlišná je jeho zveřejnění. A pro zveřejnění záznamu jsou pravidla striktnější – především zde neplatí výjimka týkající se práv pacienta. Takže ano, (třeba) příbuzní si mohou zásah natočit, ale i kdyby byli sebevíc přesvědčeni o tom, že neproběhl tak, jak měl, mohou záznam použít jako důkaz pro jednání s úřady, ale nesmí ho zveřejnit bez souhlasu osob, které na něm lze rozpoznat.

Výjimkou je opět již zmíněná „zpravodajská licence“ a pak také situace, kdy natáčený svolil k záznamu a vzhledem k okolnostem mohl rozumně předpokládat, že takto získané zobrazení bude dále šířeno.

---

Problematika natáčení záchranářů „v akci“ je tedy možná složitější než se zdá, a je na místě varovat před neuváženými zásahy vůči natáčející osobě, byť „být natáčen“ může být v některých situacích opravdu nepříjemné a stresující. Jen malou útěchou nám může být to, že uvedená pravidla nejsou nějakou „výsadou“ veřejnosti vůči záchrance resp. zdravotníkům, ale úplně obecně včetně třeba hasičů či policistů (s výjimkou situací, kdy by mohlo dojít k vyzrazení zvlášť chráněných skutečností, například podoby členů speciálních jednotek), ale i při jednání na úřadech, během revize jízdenek v MHD a ve všech podobných situcích, kdy ze strany instituce hrozí zásah do práv jedince.

Poznámka: celý článek se týká ochrany osobnostních práv záchranářů, případně pacienta. Pokud nehrozí narušení těchto práv, na veřejně dostupných místech je možné natáčet v podstatě cokoliv (například zásah z velké dálky tak, že není rozpoznatelná identita osob, průjezd sanitky, vzlet vrtulníku apod.).

EDIT 12.6.2024: Na základě četných dotazů ještě doplňuji, jak je to s opačnou situací – smí si záchranka natáčet svůj zásah? *)

Podle mého názoru to možné je, a dokonce si troufám tvrdit, že je to v oprávněném zájmu nejen záchranky, ale i samotného pacienta (byť nevím o tom, že by u nás proběhl jakýkoliv soudní spor, který by tento názor potvrdil, nebo vyvrátil). Současně je ale potřeba zdůraznit, že by nepochybně šlo o součást zdravotnické dokumentace **) a tak by také bylo potřeba se záznamem zacházet (včetně jeho odpovídající bezpečné archivace, ochrany, záznamů o nahlížení, ale třeba i vydání za účelem řešení sporů a stížností). Nemůže to tedy probíhat „ad hoc“ tak, že si záchranář z kapsy vyndá soukromý mobil a začne natáčet, ale zřejmě by muselo být použito k tomu účelu určené zařízení, které natáčí celý zásah (ale pouze v prostorovém rozsahu, jaký je nutný pro jeho případné hodnocení – typicky „kamera na klopě“, kamera v ambulantním prostoru sanitky…) a záznam je poté bezpečně uložen na vhodném úložišti dané ZZS a dostupný pouze oprávněným osobám. To ovšem také znamená, že pokud by se takový záznam v případě hrozícího sporu „nevysvětlitelně ztratil“, mohlo by to vést k obrácení důkazního břemene v případném sporu s pacientem.

*) Na natáčení pro potřeby vědy a výzkumu se vztahují obdobná pravidla, jako pro natáčení v rámci „zpravodajské licence“ (oprávněný zájem), ale záznam může být použitý jen pro tento účel.
**) Navrhovaná novela vyhlášky 92/2012 Sb. O zdravotnické dokumentaci, která procházela připomínkovým řízením na jaře roku 2024, dokonce už (byť ne zcela konzistentně) výslovně počítá s existencí videozáznamu zásahu ZZS.

Zdroj: Zákon 89/2012 Sb. Občanský zákoník

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

PS: Vážení uživatelé, na serveru ZACHRANNASLUZBA.CZ je možné se zapojit do diskuze pod články. Diskutovat mohou pouze registrovaní čtenáři, způsob registrace a pravidla diskuze najdete ZDE.