Záchranná služba a paliativní péče

Co má proboha společného záchranná služba a paliativní péče? Vždyť přece jde o snad vzájemně nejvzdálenější medicínské obory… A paliativní pacient v záchranné službě? Taková představa přece musí na každého pravověrného záchranáře působit jako červený hard na býka… Celá odborná příprava i mentální nastavení směřuje k zachraňování celé třídy školáků z hořícího autobusu po srážce s cisternou v tunelu… a teď tohle? Tyto námitky asi napadnou každého, kdo vidí text na toto téma.

Jenže jak už to v životě bývá, pod povrchním pohledem bývá situace daleko složitější. A tak je i paliativní péče – ať se to třeba někomu líbí, nebo ne – součástí života záchranáře, byť samozřejmě ne v celé šíři své problematiky. Právě záchranka je totiž často ta poslední instituce, kam se mohou lidé pečující o paliativní pacienty obrátit v situaci, kterou z jakéhokoliv důvodu nemohou vyřešit sami.

V uplynulých letech se objevilo mnoho článků na téma „zneužívání záchranné služby“. Narativ „záchranka je čím dál tím víc zneužívaná pro neakutní pacienty“ se jimi táhne jak červená nit (bohužel za celé ty roky bez jediného seriózního pokusu situaci nějak objektivně zmapovat a případně cíleně řešit). Nálepku „zneužívačů“ záchranky tak dostávají kromě jiného i „pacienti“ v paliativní péči – přestože právě oni (možná paradoxně) často velmi dobře splňují i zákonnou definici pacienta záchranné služby například pro silnou bolest, poruchu dýchání danou zahleněním a podobně. Ano, takovým pacientům by „slušela“ jiná služba, než záchranka – ale jaká, když jiná zkrátka na většině míst není (často nejen) v mimopracovní době k dispozic? Situace se pak řeší zbytečnými převozy do nemocnic, které zajišťují… kdo jiný, než zuby skřípající záchranáři. A materiál pro další historku o zneužívání je na světě…

To, že se k problému pacientů s nízkou naléhavostí dá přistoupit i jinak – například tím, že se je pokusíme NAJÍT, SPOČÍTAT, zjistit, PROČ tu záchranku vlastně volali a také zkusit najít nějakou funkční ALTERNATIVU, která by zajistila adekvátní péči, ideálně bez nutnosti transportu do nemocnice, dokazují nyní autoři společného projektu hl. m. Prahy, pražské záchranky a ÚZISu. Koncem října byla uzavřena jeho první fáze, zaměřená na zmapování situace. Výstupem této fáze projektu je situační zpráva, podle níž je – mimo jiné – záchrankou jen v Praze vezeno ročně cca 2.300 „paliativních“ pacientů (tj. cca 2% pacientů záchranky), přičemž stav mnoha z nich by byl řešitelný i alternativně v domácím prostředí – jenže tato možnost v daném místě a čase prostě není k dispozici. A to je potřeba dodat, že v Praze je situace ještě relativně dobrá – díky kompaktnímu území zde přece jen nějaké specializované služby tohoto typu existují, byť zatím zdaleka nestačí pro všechny. A z opačného pohledu – v posledním měsíci před smrtí zasahuje záchranka u každého pátého paliativního pacienta a poslední tři dny před smrtí cca u každého osmého. Možná překvapivý je přitom relativně malý podíl onkologických pacientů – u pěti z šesti záchrankou vezených pacientů má stav jinou než onkologickou příčinu.

Bližší podrobnosti o projektu ve zkrácené formě jsou např. v tomto článku, celá situační zpráva je ZDE.

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz