A znova ten adrenalin…

O adrenalinu při resuscitaci se v poslední době hodně mluví, hlavně v souvislosti se studí PRAMEDIC II, ale i dalšími publikacemi. Téma je to ale velké a hledání konkrétnějších skupin pacientů, jimiž by Adrenalin mohl prokazatelně pomoci, pokračuje. Další práce, tentokrát zaměřená jen na pacienty s komorovou fibrilací a resuscitací trvající alespoň 10 minut, a zkoumající čas a dávku adrenalinu, tak vychází v červnové Resuscitation.

Autoři Sigal a spol. z Pennsylvánské univerzity dospěli analýzou historických dat k závěru, že úspěšnost resuscitace u těchto pacientů není ani tak spojena s časem prvního podání adrenalinu, ale spíše s jeho dávkou s tím, že „menší dávka je lepší“ (<2 mg vs. > 3 mg; přežití 16,6% vs. 12,5%).

Tentokrát jde ale o retrospektivní studii, takže výsledky je potřeba důsledně interpretovat jako „asociaci“, nikoliv jako „kauzalitu“ – což je právě kámen úrazu podobných studií: je totiž jasné, že čím méně se „daří“, tím déle resuscitace trvá a tím víc adrenalinu pacient dostane. Horší prognóza tedy nemusí být dána podáním většího množství adrenalinu, ale prostě tím, že jde o složitější stav.

Nedá se tedy paušálně říct, že „více adrenalinu škodí“, ale spíš „více adrenalinu nepomáhá“. Jinak řečeno, s podáním adrenalinu není potřeba spěchat a také není důvod jeho dávku zvyšovat nad doporučené množství v naději, že „více léku více pomůže“.

Sigal AP et al. Impact of adrenaline dose and timing on out-of-hospital cardiac arrest survival and neurological outcomes. Resuscitation, Volume 139 (June 2019): 182–188