CMP: jsme dobří. Jsme ale DOST dobří?

To, že záchranná služba funguje v České republice na špičkové světové úrovni, si říkáme dlouho a v řadě ohledů je to asi i pravda. Pravda ale také je, že svět dávno není tam, kde býval třeba před dvaceti lety. Mnohé se změnilo a třeba při pohledu na obrovský posun v úspěšnosti resuscitací na řadě míst ve Spojených státech bychom možná byli velmi překvapeni.

Jedním z důvodů posunu kvality je i to, že ve světě je úplně běžné neposuzovat záchranku JEN podle toho, jak velká a barevná má auta, kolik peněz je schopna utratit za nejrůznější technologické „fičurky“ a nebo kolikrát za hodinu vyjíždí.

Za velkými kvalitativními posuny stojí především úplně jiná filozofie, založená na rčení „ukázaná platí“. Jinak řečeno, musím si stanovit, čeho chci dosáhnout, naučit se to změřit, a pak sledovat, zda se mi daří dosáhnout cíle. Samozřejmě k tomu patří publikace příslušných parametrů – záchranná služba je veřejná služba a veřejnost má právo vědět, jak funguje.

Příkladem může být péče o pacienty s mozkovým infarktem. To, že „čas je mozek“, víme všichni, máme spoustu iktových center. Víme ale, jak DOOPRAVDY záchranky plní svoji úlohu co nejrychlejší diagnostiky a transportu pacienta do iktového centra? Prohlédněte si výroční zprávy jednotlivých záchranek a vsaďte se, že nějaké standardizované informace na toto téma nenajdete v žádné z nich.

A přitom není potřeba vymýšlet vymyšlené. Hezký rámcový program a hlavně cílové parametry prezentovala na letošním kongresu EMS v Madridu třeba známá Global resuscitation alliance, volné sdružení řady světových pracovišť, spolupracujících na vědeckých projektech. Ano, mnohé níže uvedené body „akčního programu“ jsou splněné i u nás, ale určitě ne všechno a hlavně ne vždycky a všude…

Jenže „akční program“ je jedna věc, a to, zda doopravdy funguje, je věc druhá. Takže následují zcela konkrétní cílové kvalitativní parametry:

  • příjem výzvy s identifikací podezření na CMP nepřesáhne 1 minutu;
  • dojezd záchranné služby do 10 minut;
  • čas na místě (ověření informací, potvrzení FAST+) do 8 minut;
  • transport do centra 15 minut.

Jinými slovy, když to sečtu, tak s velkou rezervou by pacient s iktem měl být DO HODINY v centru. A nežijme v představě, že to je dosažitelné jen ve velkých městech. Tam je to samozřejmě (relativně) snadné. Jenže ze světového pohledu je CELÁ naše zemička hustě osídleným územím s perfektní infrastrukturou a skvělými možnostmi, které záchranka má. Jde „jen“ o to správně je využít. A hodina do iktového centra by u nás měla být většinovou samozřejmostí – ještě samozřejmější než u traumat, kde se přece jen občas musí na místě poměrně intenzivně léčit, vyprošťovat atd.

A aby bylo jasno – když to neklapne, nejde o to zastřelit posádku nebo operátora. Spíš jde o to mít cíl, mít zájem o to, co se s pacienty děje, o hledání a dolaďování detailů s důrazem na to, co je pro pacienta klíčové – což je v tomto případě čas. Je to podnět k hledání, proč něco nedopadlo tak jak mohlo, a co udělat pro to, aby to bylo příště lepší.

Dosažení a udržení špičkové kvality je tvrdá a trvalá práce celých týmů. Na začátku ale musí být jeden základní předpoklad – klíčoví hráči vůbec musí chtít systém sledovat a zlepšit.

A někdy si říkám, jestli zakopaný pes není právě tady.

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

PS: Pro inspiraci (díky JK) malá ukázka, že to jde. Teda aspoň v Londýně…