Největší evropský kongres zaměřený přímo na přednemocniční péči EMS 2025 proběhl začátkem června ve Stockholmu za účasti skoro 1.500 účastníků ze 47 zemí světa (ale bohužel pouze dvou z ČR). Proto si v krátkém seriálu „Hotline ze Stockholmu“ dovolím upozornit aspoň na pár témat, které na kongresu zazněly.

Začít můžeme tak trochu obecněji – třeba celkovým náhledem na program kongresu. Už v titulku kongresu se totiž objevují dvě teze, které jsou v našem kontextu občas tak trochu na vedlejší koleji: vedle známého „It Takes a System to Save a Life“ se kongres nesl ještě ve znamení hesla „Safety for our patients, our people and our communities“.

Takže systém. Ano, systém zachraňuje životy, ale nejenom u superakutních stavů, ale všude tam, kde je život (nebo zdraví) ohroženo – a to nemusí být vidět na první pohled. Všechny záchranky na světě sledují nárůst počtu událostí (často daleko vyšší, než u nás), které zatěžují emergentní složky. Je až s podivem, jak jsou ve všech vyspělých zemích jsou ta čísla podobná: jednotky % kritických pacientů, plus mínus 25% těch závažných a zbytek jsou „ti ostatní“ – kteří jsou ale z tohoto pohledu nejzajímavější. Nikdo samozřejmě nechce, aby neakutní pacienti zbytečně končili v nemocnici, ale ne každý vážně nemocný vypadá kriticky už „od dveří“ – medicína je často složitější, než „single problem emergency“ typu infarktu nebo polytraumatu. Takže se masivně hledají, zkoušejí a používají různé alternativní způsoby, jak v tom množství těch, kteří na první pohled nemají „smrt na jazyku“, rozpoznat ty, kterým skutečně bez relativně rychlé pomoci hrozí závažné komplikace, od těch, které je možné odklonit na vhodnější trajektorii. Klíčové je ale to, že všude, úplně všude, je to hlavně o nastavení SYSTÉMU – o sdílení dat a spolupráci klíčových hráčů, tj. záchranek, urgentů, primární péče (praktických lékařů) a do jisté míry i sociální komunitní péče. To jsou ti, kteří se musí nejprve domluvit a pak konsenzuálně směrovat pacienta tam, kde je to nejracionálnější. Operační středisko záchranky (v mezinárodním kontextu dnes často přesněji označované jako jako MCC – medical call center) hraje v tomto procesu klíčovou roli z hlediska prvotního třídění a směrování pacientů (musí ale být kam), ale neméně důležitá je i „druhá linie“ v podobě záchranářů na místě události a „třetí linie“ na vstupní triáži „emergency“. Ti všichni mohou pohotovostním službám ulehčit, pokud budou chtít, vědět jak a mít kam.

Porovnejme tento přístup se situací u nás, kdy stále dokola záchranáři nadávají na praktiky, že nic nedělají, urgenty na záchranky, že jim vozí moc pacientů, a všichni svorně na pacienty, že bloudí systémem z místa na místo a násobí tak potřebnou péči, přičemž triáž je někde považovaná za teoretickou „hračku, na kterou není čas“. Ano, někdy to tak skutečně je, ale bez spolupráce všech zúčastněných se nikdy nic nezmění.

Tím se tak trochu dostáváme i k druhému „titulkovému“ tématu kongresu – k bezpečnosti. Tahle otázka se často zužuje hlavně na téma napadání záchranářů a dopravních nehod, jenže z pohledu „zbytku světa“ je to jen malá část skládačky, která začíná především bezpečností pacienta ve smyslu odpovědnosti zdravotníků za dostupnost a poskytnutí odborně správné zdravotní služby, a to včetně těch (často zdánlivě) neakutních volání. Je úlohou a odpovědností zdravotníků (a nikoliv pacienta) rozpoznat závažnost stavu a to, zda jeho ošetření snese odkladu nebo bude lepší jiná cesta systémem.

Bezpečnost pacientů je téma, které se z našich diskuzí o „nad-“ či rovnou „zneužívání“ úplně vytratilo – koho třeba zajímá, kolik lidí se závažným onemocněním vůbec záchranku nevolalo (nebo volalo, až když bylo pozdě), protože „nechtěli obtěžovat přetížené zdravotníky“, jak obden slyší v médiích?

Co se odborných témat týče, některé bloky se samozřejmě věnovaly i dramatům typu zástavy oběhu, iktu nebo závažného traumatu, ale celkově nejsou tyto „single problem emergency“ vlastně nějak zásadně kontroverzním tématem k diskuzi – jsou na ně zpracované jasné mezinárodní standardní postupy a od záchranky se očekává „jen“ to, že je detailně zná a perfektně provede. Nic víc, ale ani nic míň.

To, co se naopak prolínalo víceméně všemi bloky, byla problematika „multi-problem patients“ a „senior-friendly“ medicíny. To je totiž právě ta většina pacientů, se kterými si často tak úplně nevíme rady. Jak ošetřit seniora, který má 15 diagnóz a dnes se cítí mizerně, to záchranáře na ALS kurzu (a bohužel často ani na vysoké škole) nenaučí. Jenže i u něj může jít o kritické onemocnění, vyžadující urgentní péči. Jen vlivem často atypického průběhu a mitigovaných příznaků nemusí být jeho rozpoznání a léčba tak „snadné“ (protože přesně standardizované), jako třeba u té zástavy oběhu. Dál je tu problematika nových drog, exploze psychiatrických onemocnění, ale i téma válečné medicíny a konečně obrovský boom umělé inteligence, která tím vším prostupuje. Ale k těmto tématům se vrátím zas někdy příště.

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

PS: Vážení uživatelé, na serveru ZACHRANNASLUZBA.CZ je možné se zapojit do diskuze pod články. Diskutovat mohou pouze registrovaní čtenáři, způsob registrace a pravidla diskuze najdete ZDE.