Infiltrace… video jen pro otrlé? Kdepak, koukněte se, ať víte…

Kliknutím na obrázek se dostanete na stránku České televise s pořadem

Není úplně ve stylu tohohle webu sem prostě linkovat jiné materiály, ale tohle považuji za jeden z nejzásadnějších a nejsilnějších pořadů na téma českého zdravotnictví za poslední roky.

Pokud si totiž někdo myslí, že tohle je jen příběh konkrétního pacienta v konkrétních Pardubicích, tak je na hlubokém omylu. Tohle je totiž jen ta nejšpičkovatější špička ledovce jménem „zdravotnictví v Česku“. A řekl bych, že o tom po třiceti letech praxe něco vím.

Tahle reportáž by měla být povinná „četba“ pro všechny potenciální klienty našeho zdravotnictví, ale taky pro všechny zdravotníky. A speciálně pro ty, jejichž životní filozofie vychází z přesvědčení, že všichni pacienti jsou v podstatě simulanti a hysterky. Tak, jak byly nejspíš naučené myslet ty dvě mladé holky, co se tam na začátku sešly.

Průšvihy vznikaly, vznikají a vznikat budou. Selhání v kritické situaci není pravidlem, ale taky ne kdovíjakou výjimkou, speciálně tam, kde se s nimi situacemi pravidelně nesetkávají.

Co je ale úplně typické a co je z toho vlastně největší horor – je reakce na toto selhání. Čekali byste analýzu kde a proč se stala chyba, 100+1 nápravných opatření, vychytané detaily a samozřejmě upřímnou lítost a snahu „napravit, co se dá“ (i když to hlavní už samozřejmě nahradit nejde)?

Tak ani náhodou… zatloukat, zatloukat, zatloukat… Nikdo za nic nemůže a kdyby snad někdy v budoucnu došlo na lámání chleba, nejspíš dostane podmínku sestra a možná doktorka – holt selhal lidský faktor. A bude to. Jako největší problém celé causy nakonec zůstane to, že nikdo včas nestopil kamerový záznam (hurá – ještě že už máme GDPR – to bude příště super záminka!).

A panu ministrovi nejvíc vadí, že z nemocnice volali záchranku. Ne to totální selhání a hlavně následné (ne)jednání. Ne. Že volali záchranku…

Tohle není o nízkých platech a zmatené improvizaci konkrétních zdravotníků. To je o nulové přípravě na krizové situace, salámizmu, o dlouhodobém zametání problémů pod koberec, neschopnosti určení priorit. To není obžaloba pěšáků, co byli ve špatný čas na špatném místě. Tady je v hlavní roli management pokusu a omylu celého zdravotnictví, kdy (čest výjimkám) reálné řízení kvality, pojmy jako CRM nebo třeba „culture of excellence“ jsou velkou neznámou nebo přímo tabu.

Jak dlouho ještě?

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz