Infiltrace… video jen pro otrlé? Kdepak, koukněte se, ať víte…

Kliknutím na obrázek se dostanete na stránku České televise s pořadem

Není úplně ve stylu tohohle webu sem prostě linkovat jiné materiály, ale tohle považuji za jeden z nejzásadnějších a nejsilnějších pořadů na téma českého zdravotnictví za poslední roky.

Pokud si totiž někdo myslí, že tohle je jen příběh konkrétního pacienta v konkrétních Pardubicích, tak je na hlubokém omylu. Tohle je totiž jen ta nejšpičkovatější špička ledovce jménem „zdravotnictví v Česku“. A řekl bych, že o tom po třiceti letech praxe něco vím.

Tahle reportáž by měla být povinná „četba“ pro všechny potenciální klienty našeho zdravotnictví, ale taky pro všechny zdravotníky. A speciálně pro ty, jejichž životní filozofie vychází z přesvědčení, že všichni pacienti jsou v podstatě simulanti a hysterky. Tak, jak byly nejspíš naučené myslet ty dvě mladé holky, co se tam na začátku sešly.

Průšvihy vznikaly, vznikají a vznikat budou. Selhání v kritické situaci není pravidlem, ale taky ne kdovíjakou výjimkou, speciálně tam, kde se s nimi situacemi pravidelně nesetkávají.

Co je ale úplně typické a co je z toho vlastně největší horor – je reakce na toto selhání. Čekali byste analýzu kde a proč se stala chyba, 100+1 nápravných opatření, vychytané detaily a samozřejmě upřímnou lítost a snahu „napravit, co se dá“ (i když to hlavní už samozřejmě nahradit nejde)?

Tak ani náhodou… zatloukat, zatloukat, zatloukat… Nikdo za nic nemůže a kdyby snad někdy v budoucnu došlo na lámání chleba, nejspíš dostane podmínku sestra a možná doktorka – holt selhal lidský faktor. A bude to. Jako největší problém celé causy nakonec zůstane to, že nikdo včas nestopil kamerový záznam (hurá – ještě že už máme GDPR – to bude příště super záminka!).

A panu ministrovi nejvíc vadí, že z nemocnice volali záchranku. Ne to totální selhání a hlavně následné (ne)jednání. Ne. Že volali záchranku…

Tohle není o nízkých platech a zmatené improvizaci konkrétních zdravotníků. To je o nulové přípravě na krizové situace, salámizmu, o dlouhodobém zametání problémů pod koberec, neschopnosti určení priorit. To není obžaloba pěšáků, co byli ve špatný čas na špatném místě. Tady je v hlavní roli management pokusu a omylu celého zdravotnictví, kdy (čest výjimkám) reálné řízení kvality, pojmy jako CRM nebo třeba „culture of excellence“ jsou velkou neznámou nebo přímo tabu.

Jak dlouho ještě?

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz