Kdy defibrilovat děti?

Otázka „A jak je to s defibrilací dětí?“ patří mezi nejčastější v rámci všech školení, které se jakkoliv dotýkají použití AED. Problém je v tom, že o defibrilaci dětí toho (naštěstí) vlastně až tak moc nevíme. Dokonce nevíme (na rozdíl od dospělé populace) ani to, jaká je závislost výsledku resuscitace na defibrilačním čase.

U dospělých platí „čím dříve, tím lépe“ a „selský rozum“ napovídá, že u dětí to nejspíš bude podobné, defibrilace jako defibrilace. Jenže – jsou chvíle, kdy selský rozum selhává a je možné, že tohle je jedna z nich.

O tom totiž vypovídají výsledky velké retrospektivní analýzy dat z registru nemocničních zástav oběhu, zaměřené právě na vztah úspěšnosti přežití a času od zástavy do defibrilace.

Autoři Huntová a spol. vyhodnotili 447 nemocničních zástav oběhu u dětí do 14 let a dospěli k závěru, že – na rozdíl od dospělých – neexistuje závislost mezi tímto časem a výsledkem resuscitace. Základní nastavení studie se zabývalo defibrilací do dvou minut a nad dvě minuty, autoři ale vyhodnotili i defibrilace v delších časových intervalech a závislost rovněž nezjistili. Je ale potřeba dodat, že při nemocničních zástavách bylo samozřejmě pacientů s dlouhým defibrilačním časem velmi málo, v čase nad 5 minut bylo defibrilováno méně než 10% pacientů.

Poměrně dobrou zprávou je, že – bez ohledu na defibrilační čas – se přežití do propuštění ve všech časových intervalech blížilo 40%.

Je samozřejmě otázka, proč jsou výsledky takové, jaké jsou.

Autoři diskutují několik možných příčin včetně nepřesně zadávaných dat, ale z medicínského hlediska jsou nejpravděpodobnější příčiny dvě.

První je daná místem zástavy – jde o nemocniční zástavy, v drtivé většině na jednotkách intenzivní péče, a lze tedy předpokládat, že pacienti byli od počátku velmi kvalitně resuscitováni.

Druhé „čertovo kopýtko“ se pravděpodobně skrývá v tom, že děti mají zkrátka jiné zástavy (obvykle sekundární – typicky hypoxické), než „většinoví“ dospělí pacienti (obvykle primární – kardiální). I když tedy dojde k fibrilaci, v tu dobu už poškozený myokard neodpovídá na defibrilaci tak ochotně, jako v klasickém modelu náhle zkolabovavšího dospělého pacienta. Delší čas do defibrilace pak může být „vyvážený“ tím, že – díky kvalitní resuscitaci – se myokard dostane do přece jen o něco lepšího stavu, než v jakém byl bezprostředně po zástavě, často po protrahované hypoxii.

Znamenají ale výsledky něco pro přednemocniční praxi? Asi nic přelomového – určitě ne to, že je s defibrilací, pokud je k dispozici, možné otálet. Na druhou stranu ale podporují potvrzují to, že u dětí není defibrilace takovou prioritou jako u dospělých a je potřeba se soustředit hlavně na kvalitní úvodní fázi resuscitace včetně zajištění funkční ventilace. Defibrilace je v tomhle případě „jen“ na pověstná „třešnička na dortu“ a neměla by sebeméně omezit kvalitní základní resuscitaci.

A ještě malá terminologická poznámka na závěr – pojem „děti“ není z resuscitačního hlediska ohraničený konkrétním věkem, ale známkami nástupu puberty. U starších jedinců už se uplatňují resuscitační postupy pro dospělé.

Zdroj: Hunt EA et al. Association Between Time to Defibrillation and Survival in Pediatric In-Hospial Cardiac Arrest With a First Documented Shockable Rhythm. JAMA Netw Open. 2018 Sep 7;1(5):e182643. doi: 10.1001/jamanetworkopen.2018.2643.

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz