„Stay and play“, nebo „scoop and run“? Tato otázka zaměstnávala předchozí generaci záchranářů, a i když se k ní někteří pamětníci stále vrací, v reálu už je asi vyřešená – STAY, ale jen tak dlouho, jak je nezbytně nutné, AND pak RUN, ale s rozumem.

A právě na to, kolik času stojí ono „STAY“ (byť „s rozumem“), se zaměřila studie, vycházející v časopise Scandinavian Journal of Trauma, Resuscitation and Emergency Medicine. Autoři Gandolfi a spol. se zaměřili na to, jak ovlivnilo rozšiřování spektra dostupných pokročilých výkonů dobu potřebnou k ošetření v posledních dvou desetiletích.

Data pocházejí z prostředí prestižní londýnské letecké záchranky (LAA), která zasahuje jak vrtulníkem, tak pozemní cestou (v režimu 24/7). Její činnost je dominantně zaměřená na závažná traumata, kterých tamní lékaři a záchranáři ošetří až 2000 ročně.

Autoři porovnali červencová data z let 2005-2010 (Skupina 1) a 2017-2021 (Skupina 2). V čase mezi oběma sledovanými skupinami byly totiž do rutinní praxe zavedeny 4 „pokročilé intervence“ (podání krevní transfuze, resuscitační endovaskulární balonkové okluze aorty (REBOA), arteriální a centrální žilní kanylace). Následně byly provedeny univariantní a multivariantní analýzy k identifikaci faktorů spojených s dobou potřebnou k ošetření.

Do studie byly zahrnuty všechny události, kde bylo potvrzeno závažné tupé nebo penetrující trauma, s výjimkou tech, kde pacient zemřel na místě (a samozřejmě události s chybějícími časovými údaji).

Data pocházela od celkem 1357 pacientů (728 ve skupině 1 (PŘED) a 629 ve skupině 2 (PO)). Vyloučena byla data od 240 pacientů, převážně z důvodu úmrtí na místě, ale i kvůli jiné příčině stavu; u 4 pacientů nebyla dostupná úplná časová data. Střední věk pacientů byl 30 let, 82% byli dospělí, převážně muži.

Z 1 357 pacientů podstoupilo 26 % (tedy výrazná menšina) alespoň jeden pokročilý zákrok. Jejich počet se v průběhu času zvyšoval (24 % vs. 29 %; p = 0,02), současně se ale zvyšoval i podíl penetrujících traumat (24 % vs. 34 %; p < 0,001), přičemž tito pacienti měli konzistentně kratší dobu zásahu proti pacientům s tupým poraněním (10 [6–17] vs. 25 [17–36] minut; p < 0,001). Medián doby zásahu zůstal tedy mezi sledovanými obdobími z celkového pohledu podobný, ale zásadně lišil podle toho, zda byla nebo nebyla prováděná některá z pokročilých intervencí. Pokud nebyla, trval pobyt na místě 16-17 minut, ale pokud ano, prodloužil se v průměru o 20 minut. V multivariační analýze byl čas zásahu nezávisle spojen s mechanismem poranění, věkem a počtem provedených pokročilých zákroků. Každý další zákrok prodloužil dobu zásahu o 41 % (p < 0,001).

Zajímavé mohou být i ostatní dílčí časové intervaly – čas od přijetí výzvy do dosažení místa byl v obou skupinách lehce přes 20 minut, i když byl o něco delší ve skupině 2 (21 vs. 24 minut). Samozřejmě v tu dobu byla již na místě „standardní“ výjezdová skupina. O polovinu také narostl transportní čas do nemocnice (10 minut PŘED vs. 15 minut PO), pravděpodobně důsledkem vzniku sítě traumacenter.

V diskuzi autoři připomínají, že výsledky je potřeba hodnotit s opatrností – ti pacienti, kteří potřebovali některou z pokročilých intervencí, byli samozřejmě i „víc nemocní“, a jejich ošetření se mohlo prodloužit i z jiných důvodů. Naopak více intervencí nemuselo nutně znamenat násobné prodloužení času, protože mohly být prováděny paralelně (zejména po zavedení tříčlenných týmů v posledních letech). Některé intervence mohly být prováděny až cestou z místa, i když v hodnocených obdobích bylo standardem provádění všech výkonů před zahájením transportu. Součástí studie také nebylo vyhodnocení outcome pacientů.

Autoři uzavírají, že pokročilé přednemocniční intervence se používají stále častěji, mají svůj význam, ale doba zásahu se zvyšuje přímo úměrně počtu provedených zákroků, přičemž je ale současně známo, že prodloužení doby do dosažení definitivní péče u pacientů s nekontrolovaným krvácením přímo zhoršuje jejich outcome. Toto zjištění zdůrazňuje potřebu vyvážit časovou náročnost pokročilých intervencí s jejich potenciálním přínosem pro konkrétního pacienta a vždy mít na paměti zásadní význam včasného předání pacienta se závažným úrazem do definitivní péče.

Zdroj: Gandolfi M et al. The impact of advanced pre-hospital interventions on scene time. Scand J Trauma Resusc Emerg Med 2026 Apr 30. doi: 10.1186/s13049-026-01613-5.

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

PS: Vážení uživatelé, na serveru ZACHRANNASLUZBA.CZ je možné se zapojit do diskuze pod články. Diskutovat mohou pouze registrovaní čtenáři, způsob registrace a pravidla diskuze najdete ZDE.