Metodický pokyn Řešení stavů hrozícího nebo náhle vzniklého selhání základních životních funkcí – zachrání záchranka nemocnice?

Málokteré čtení je pro běžného zdravotníka tak nezáživné, jako Věstníky Ministerstva zdravotnictví. Jenže co naplat – někdy je potřeba otevřít i tenhle druh literatury.

Koncem listopadu totiž vydalo Ministerstvo zdravotnictví bez nějaké velké publicity velmi důležitý metodický pokyn, zaměřený na problematiku řešení náhle vzniklých kritických stavů v nemocnicích, včetně vzniku resuscitačních týmů. To, že pokyn vznikl z velké části jako reakce na tragické události v Pardubicích, není až tak podstatné – určitě je to krok správným směrem a měl v nějaké podobě vzniknout už dávno, přinejmenším ruku v ruce s přijetím nových zdravotnických zákonů v roce 2012 (které už existenci managementu kvality a bezpečnosti předpokládají – ovšem většinou bez reálného praktického dopadu).

Text věstníku ZDE

Pokyn je sám o sobě napsaný hezky, skvělé je třeba uvedení světově běžně používaných, ale u nás ne vždy známých schémat pro časnou detekci varovných známek hrozícího selhání životních funkcí.

Pokyn má nicméně zásadní význam i pro záchranky. Pokud totiž součástí zdravotnického zařízení není jednotka intenzivní péče, je to právě záchranka, která by měla zajistit systém podpory zdravotníků pro zajištění péče o pacienty s náhle vzniklým závažným postižením zdraví a také dostupnost neprodleného zahájení poskytování intenzivní akutní lůžkové péče včetně poskytování kardiopulmonální resuscitace (odstavce 2.2 a 2.3).

To je samozřejmě zásadní průlom do dosavadních úkolů zdravotnické záchranné služby, který tak úplně nezapadá do vžitého a oficiálního názvu „přednemocniční“. Ne že by se do nemocnic, zvlášť do těch malých a specializovaných (např. psychiatrických apod.), nejezdilo občas resuscitovat i teď, vždycky šlo ale o zásah de facto v rámci „krajní nouze“, kdy se od nemocnice očekávalo, že se bude o své pacienty schopna v drtivé většině případů postarat.

Pacient (a asi i právem) očekává, že pokud se svěří do péče zdravotnického zařízení, to pak dokáže řešit i patřičné komplikace, které jsou samozřejmě v nemocnicích významně modifikované tím, proč se pacient v nemocnici octnul a co s ním do té doby bylo prováděno. Nyní získává záchranka určitý díl nové odpovědnosti i za řešení případné „nedokonalosti“ v organizaci úplně jiných zdravotnických zařízení, a to třeba včetně konzultací zdravotního stavu zhoršujících se pacientů případně za „dojednání“ převzetí těchto pacientů vyšším pracovištěm (co jiného si představit pod povinností zajistit „dostupnost neprodleného zahájení poskytování intenzivní akutní lůžkové péče“).

Možná je to tak i dobře, je ale přinejmenším dobré o tom vědět a připravit se na to.

Ne že bych předpokládal, že by se nyní s takovými zásahy roztrhne pytel, ale zkušenost velí k obezřetnosti. Když pak totiž dojde na lámání chleba, neřeší se obvykle nějaké gentlemanské dohody, ale litera zákona. A zatím jasná linie mezi nemocniční a přednemocniční péčí se novým Věstníkem tak trochu rozmazává.

Vůbec by nebylo špatné, kdyby byla pozice záchranky, přinejmenším na základě prvních zkušeností, časem daleko lépe vymezena nejen v metodickém pokynu jako takovém, ale i v legislativě. Jinak se můžeme dočkat velmi nepříjemných situací, ke kterým záchranka může přijít jako pověstný „slepý k houslím“.

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz