Resuscitace pacientů s onemocněním COVID-19 představuje pro přednemocniční péči velkou výzvu. Na rozdíl od „běžných“ zástav, jejichž nejčastější příčinou je akutní ischemická příhoda myokardu, zatímco „zbytek těla“ je často relativně zdravý a stačí vyřešit jeden základní problém, resuscitace pacientů s COVIDem obvykle znamená daleko komplikovanější výchozí podmínky. Zástava oběhu u těchto pacientů vzniká obvykle na základě multifaktoriálního postižení, globální hypoxií počínaje přes difuzní tromboembolické postižení plic až po mikrovaskulární trombózy a myokarditidy. To samozřejmě znamená daleko horší podmínky jak pro obnovu oběhu, tak pro přežití celé příhody.

Infekční podstata onemocnění navíc významně mění i postupy zachránců – díky nutnosti použít ochranné pomůcky zásah jednak zpomaluje, ale i celkově komplikuje. Jde tedy očekávat, že těmto faktorům budou odpovídat i výsledky.

A právě tímto tématem se zabývá článek z dílny velmi aktivní skupiny polských autorů pod vedením M. Burkowské, vycházející v Journal of Clinical Medicine. Autoři využili toho, že v loňském roce bylo ve „zrychleném režimu“ publikováno ohromné množství článků s tématem COVIDu. Z 242 primárně identifikovaných odkazů vybrali poměrně hustým sítem zaměřeným na relevanci a hlavně kvalitu 5 poměrně velkých (samozřejmě retrospektivních) studií s celkem 4200 resuscitovanými pacienty. Studie pocházely z Francie, Itálie, Jižní Koreje, Velké Británie a Švédska.

Pacienti byli rozděleni podle toho, zda byli resuscitováni v průběhu (známého) onemocnění COVID (1180 pacientů – COVID+), nebo bez tohoto onemocnění (3000 pacientů – COVID-).

Zajímavé bylo už srovnání vlastností vstupních souborů v jednotlivých zemích. Střední věk pacientů resuscitovaných během onemocnění COVID-19 se pohyboval od 67 do 77 let. Velkou většinu pacientů tvořili muži, ovšem s výjimkou Korejské studie, kde bylo ve skupině resuscitovaných pro COVID 60% žen. Výrazně se lišil i podíl spatřených zástav – zatímco ve Francii jich bylo 64%, v italské studii pouhých 10%.

Podíl laicky resuscitovaných pacientů byl ve Švédsku, Velké Británii a Francii přes 50% a nelišil se u COVID+ a COVID- pacientů; naopak v Itálii a Koreji byla resuscitace COVID+ výjimečná (9 – 10%), zatímco COVID- pacientů bylo laicky resuscitovaných 30 – 40%. Podíl COVID pacientů se zachyceným defibrilovatelným rytmem byl velmi nízký a pohyboval se v jednotlivých mezi 0 a 10% (v celém souboru 5,7% u COVID+ vs. 37% u COVID-). Prakticky ve všech zemích (s výjimkou Švédska) byly časy odezvy záchranné služby významně delší u COVID+ pacientů.

Nepodstatnější jsou ale samozřejmě dlouhodobé výsledky resuscitací. A tady je výstup studie bohužel velmi pesimistický: ze všech 1180 COVID+ resuscitovaných pacientů jich dlouhodobě (do propuštění z nemocnice) přežilo pouhých 6 (0,6%), zatímco v „kontrolní“ skupině COVID- to bylo 3,8%. Ani to druhé číslo není příliš oslňující, ale stále téměř 8x větší, než ve skupině COVID+. Propuštění s dobrým neurologickým výsledkem bylo reportováno jen v jedné z uvedených studií a dosáhlo 0% ve skupině COVID+ a 3,1% ve skupině COVID-.

Autoři uzavírají, že šance na úspěšnou resuscitaci COVID+ pacientů je velmi malá, zejména z důvodu malého výskytu defibrilovatelných rytmů, ale i pro celkově komplikovanou patofyziologickou situaci těchto pacientů. S hledem na to a na rizika spojená s resuscitací autoři nabádají k pečlivému vážení poměru „cena přínos“ při resuscitaci těchto pacientů.

Borkowska M. et al. Impact of Coronavirus Disease 2019 on Out-of-Hospital Cardiac Arrest Survival Rate: A Systematic Review with Meta-Analysis. J. Clin. Med. 2021, 10(6), 1209; https://doi.org/10.3390/jcm10061209

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz